Realistická konzervativní strana - v návrhu

 

V současné době se stále více politologů, státovědců a subjek­tů politické praxe zamýšlí nad funkčností sociálního státu v sou­dobém světě. Vede je k tomu řada příčin, zejména však úsilí o nalezení cest k řešení složitých ekonomických, sociálních a politických problémů, vznikajících v souvislosti s postupem vědec­kotechnické revoluce v podmínkách kapitalismu a s globálním selháním ideologických koncepcí a mocenských struktur komu­nismu.

Při hledání odpovědi na otázku podstaty, úlohy a budoucnosti sociálního státu většinou přihlížejí k historickým dimenzím jeho dosavadní existence, k filiaci a vývoji filozofických, sociálně politických a etických idejí, vyúsťujících v to či ono pojetí sociální politiky a sociální státnosti.

Teoretické a praktické politické problémy spojované se sociál­ním státem narůstaly zejména od počátku vývoje industriální společnosti, kdy sociální rozpory přestávaly být zvládnutelné tra­dičními prostředky státní moci.

Obsah pojmu sociální stát byl obvykle spojován s institucemi, intervenčními opatřeními a procedurálními pravidly řízeni a správy společenských záležitostí v procesu industrializace kapitalistické společnosti.

Sám pojem sociální stát začal být ve vědecké a politicko-esejistické literatuře více používán až v první čtvrtině 20. století, ze­jména zásluhou H. Hellera. Ten chápal stát jako zvláštní, „neustále se aktivizující" formu společenského života, konkrétně jednající politický subjekt, který je možno obecně sociologicky pojímat „jako určitou historickou strukturu uvnitř konkrétní společenskohistorické struktury." Důraz kladl na teleologické sociální určení státní moci, na cílevědomé formování společen­ského života v duchu „přátelské spolupráce" občanů.

Hellerovo pojetí sociálně fungujícího státu dále rozvinuli G. a K. Kujchenhqffovi. V duchu umírněného liberalismu považo­vali stát za vysoce organizovanou jednotku, ve které se uplatňuje sociální odpovědnost. Podstatu této jednotky lze plně postihnout jen spojením sociologického a státoprávního výzkumu.

Obdobně jako mezi dvěma světovými válkami i v poválečném období poukazovali někteří teoretici na souvislost mezi sociálním státem a sílící sociální orientací světové politiky. Podle H. H. Hartwiche je sociální státnost ambivalentním kompromisem mezi tradičními konzervativními sociálními reformami a demokratic­kým socialismem.

E. Frosthoff interpre­tuje sociální státnost jako nutnost korektury stávajícího sociál­ního postavení občana v právním státu a redukuje ji na ochranu a pomoc poskytovanou jednotlivci prostřednictvím státu. W. Abendroth naproti tomu vidí v sociálně státním principu kompromis tvůrců ústavy, kteří se nadále nemohli sjednotit na stanovení hodnotových preferencí občanské společnosti. Z toho odvozuje možnost alternativní koncepce sociálního státu. Jeho model vychází z premisy, že souhrnný výraz „demokratický a sociální" stát nevyjadřuje to, co je, ale to, co má být. Na tom zakládá přesvědčení, že obsah sociální státnosti nemá být inter­pretován jen v úzkém vymezení Forsthoffově, ale spíše jako spolupartnerství.

Sociální stát se prosazuje proti čistě liberálnímu státu, pro který bylo charakteristické oddělení státu od společnosti. Je to varianta tzv. státu blahobytu a znamená, že stát garantuje určitou sociál­ní jistotu pro každého občana, zmenšuje životní rizika člověka v podmínkách zbožně tržního hospodářství, založeného na sou­kromém podnikání a působení monopolů.

V souvislosti s formováním teoretické konstrukce sociálního státu je ve vědě o státním právu a zejména v německé politologii přikládán velký význam jednak „ústavní realitě" vyhlašovaných práv, nutnosti přihlížet při aplikaci ústavních norem k různým konkrétním sociálním faktorům, jednak ekonomické a sociální funkci ústavních norem a struktur.

„Sociálnost" ústavní teorie se projevila v požadavku, aby stát rozvíjel svou politiku na liberálních či umírněně konzervativních principech a svůj vztah k člověku, jako výchozímu objektu občanské společnosti, realizoval konkrétními rozhodnutími a práv­ními akty směřujícími k zabezpečení jeho sociálních jistot. V tomto smyslu často používaný pojem „stát blahobytu" zname­ná aktivní roli státu, který se stará o zajištění sociálních práv občanů a usiluje o vytvoření stejných podmínek pro každého ve všech oblastech společenského života.

Realizace so­ciální funkce státu je v rukou zákonodárce, který má příslušné strukturální a funkcionální vztahy řešit právními předpisy. Obecné znaky, které přisuzuje německá konstitucionalistika sociálně právnímu státu, shrnuje v knize Stát a politika E. F.Yaenkel takto:

 

1.Ve společnosti mohou být vydávány jen takové zákony, které odpovídají základním normám uvedeným v ústavě.

2. Tyto zákony musí být v praxi bezpodmínečně dodržovány.

3. Zachování principů sociálně právního státu podléhá soudní kontrole.

4. Uznání principu sociálně právního státu nemůže být využito k politickému prospěchu jakékoli sociální či ekonomické doktríny sloužící jednostranným zájmům.

5. Ideje sociálně právního státu se nevztahují jen na oblast vztahů individua k veřejné moci, ale i na jeho vztahy k so­ciální oblasti společenského života.

 

Rozdíly různých konstitucionalistických koncepcí sociálního státu v Německu názorně vystupují při srovnání jeho dvou mo­delových stavů - konzervativního a tzv. progresivního. Představi­teli konzervativního modelu ústavnosti sociálního státu jsou zejména E. Forsthoff a W. Weber. Jeho podstatnými znaky jsou:

 

1. Základem formování sociální státnosti je ústava;

2. Ústava zabezpečuje status quo, v němž sociální stát jen kori­guje stávající právní stav (nárok na ochranu a pomoc pros­třednictvím státu);

3. Individuální svoboda je zajištěna právním vymezením hranic kompetencí státu.

 

Zastánci progresivního modelu ústavnosti sociálního státu jsou zejména H. Heller. W. Abendroth a H. Hartwich. Jeho obsah v podmínkách soudobého Německa charakterizují takto:

 

1. Ústava je východiskem alternativní interpretace sociálního státu.

2. Určení Spolkové republiky Německo jako demokratického a sociálního státu staví hospodářský a sociální stát do služ­by občanské společnosti, vyjadřuje to, co má být.

3. Individuální svoboda je objektivně společensky omezena, te­prve cílevědomé působení státu vytváří možnost dostatečně široké společenské svobody.

 

Německá nauka sociálního a právního státu získala široké me­zinárodní uznání nejen tím, že blíže vymezila jeho obsah a funk­ci, ale i tím, že ukázala složitost a rozpornost spojení jeho právní a sociální stránky. Souvislost mezi právním a sociálním státem se projevuje v tom, že výchozím bodem a stě­žejní kategorií obou je individuum. Cílem právního státu je ochrana svobod a práv člověka, sociální stát má zajistit jeho dů­stojnou existenci.

Principy sociálního státu se však podle W. Webera dostávají do rozporu s principy právního státu. Tím, že se stát změnil v apa­rát poskytování sociálních služeb, vzniklo pro společnost nebez­pečí neutralizace iniciativy mas a zeslabení jejich odpovědnosti za vlastní existenci. Důsledkem je neustálý růst požadavků ob­čanů vůči státu, což prý ohrožuje ekonomické soutěžení a může vést k umrtvení parlamentní demokracie, k prudkému rozbujení administrativy a ke snaze podřídit si činnost státní správy. Tyto skutečnosti nejsou slučitelné s principy právního státu.

Pojem sociální stát má v soudobém světě nejen své obhájce, ale i odpůrce. Mezi odpůrce patří např. F. A. Hayek. který odmítá již samo slovo „sociální". Uvádí, že se začalo častěji používat asi před 100 lety, ale jeho kořeny jsou starší. Hayek dospěl k závěru, že výraz sociální se ve skutečnosti stal pojmem třídním, který je možno lehce zneužít. Slovo sociální vytlačilo podle Hayeka obtíž­nou, ale důležitou koncepci obecného prospěchu a často se užívá ke zdůvodnění něčeho, co je zcela jasně v rozporu s opravdovým obecným zájmem.

Na nebezpečí sociálního státu, vystupujícího v sedmdesátých letech ve specifické podobě socialistického „welfare state", upo­zorňuje i V. Bělohradský. Velmi vážně je podle něho třeba brát v úvahu Tocquevillovu analýzu ohrožení svobody v demokratic­kých státech. Nad všemi občany se podle Bělehradského tyčí ob­rovská opatrovnická moc, která se stará o jejich blaho, ale chce být jediným soudcem nad nimi a zcela je ovládat.

V. Bělehradský připomíná dva důležité aspekty asistenční teo­rie. V asistenčním státu (welfare state) pojem spravedlnost splývá s pojmem rovnost. To má za následek, že vše, co neodpovídá rov­né distribuci, je prohlášeno za nelegitimní a může být násilím redistribuováno. Zákonodárství inspirované absolutizujícím po­jetím rovnosti je podle Bělehradského v rozporu s tradicí právní­ho státu, protože všechny existující normy musí v praxi ustoupit před „nejvyšší normou" - rovností distribuce. Asistenční stát funguje v jakémsi věčném „výjimečném stavu", který umožňuje suspendovat právo ve jménu „rovnosti". Druhý aspekt vidí V. Bělehradský v působení inflace jako důsledku růstu státního dluhu. Jde ve skutečnosti o daň, jejíž rozsáhlé využívání prý od­povídá logice masové demokracie.

Také jiní politologové odmítají myšlenku sociálního státu, pro­tože je podle nich spojena s principem rovnostářství. Společnost, ve které se rovnostářství prostřednictvím sociálního státu prosazuje, považují za stagnující a označují ji za „společnost nulového součtu" (nebo nulového růstu).

Všechny tyto různorodé aspekty teorie sociálního státu se ob­jevují i v diskusích o společenských důsledcích  a perspektivách sociálního státu, které po dlouhou dobu probíhají v USA.

Americký sociální stát je v nich z mnoha stran kritizován za to, že nedosahuje úrovně evropských sociálních států, ať již jde o výši procenta hrubého národního produktu použitého na ochranu proti nezaměstnanosti nebo nemoci, služeb, v péči o dítě, nebo o rozsah subvencí poskytovaných na výstavbu bytů. Jedině sféra starobních důchodů se dosud považuje za srovnatelnou s vyspělými evropskými státy.

Ve většině zemí se výdaje v oblasti sociální péče soustřeďují převážně na školství, zdravotnictví, pojištění v nezaměstnanosti a ve stáří. Jsou kryty daně­mi, pojištěním nebo finančními příspěvky a jsou poskytovány občanům, kteří je potřebují. Vedle toho jsou sociální problémy řešeny i činností nestátních organizací. Glazer ovšem dochází k závěru, že ideál plánované a racionálně řízené společnosti, od­straňující sociální problémy, neměl a nemá ve Spojených státech stejnou naléhavost a přitažlivost jako v Evropě. Američané chtějí docílit úspěch především vlastními silami a neváží si těch, kteří to nedokáží a jsou závislí na pomoci státu.

Cesta od jednotlivých obsahově rozdílných teoretických inter­pretací pojmu sociálního státu k jeho reálnému uplatnění ve společenské praxi vede obvykle přes politickou činnost politic­kých stran a hnutí. Kladný, indiferentní či záporný postoj k exis­tenci a působení sociální státnosti bývá u nich výsledkem mnoha faktorů, zejména celkové světonázorové orientace, sociál­ního postavení, kulturnosti a morálního statusu jejich aktivních členů.

Rozdíly v koncepcích politického hodnocení, cílového zaměření a praktického přetváření obsahu sociálně humanitních vztahů mezi lidmi, občanskou společností a státem názorně vystupují při srovnání tak různorodých směrů politického života, jako jsou konzervatizmus, liberalismus a socialismus.

Vztah konzervativců k problematice sociálního státu odráží je­jich ideové a mravní orientace na tradiční hodnoty z hlediska kulturního, ekonomického a politického vývoje na prioritu záj­mů člověka, rodiny, národa spjatého s historií a tradicemi kon­krétní společnosti.

Jak uvádí jeden z představitelů S. M. Butler. obvykle panuje názor, že zatímco soudobí liberálové sociální stát podporují, kon­zervativci působí proti němu. Ve skutečnosti jde o silné zjedno­dušení. V posledních letech se např. ve Spojených státech začíná projevovat relativní jednota obou názorových proudů na sociální politiku, sociální reformy a sociální stát, protože mnozí liberálo­vé i konzervativci vidí příliš nedostatků v současném demokra­tickém a tržním systému.

Příčinu, proč se v USA dosud nepodařilo dosáhnout lepších výsledků ve „válce proti chudobě", vidí konzervativci ve třech ne­dostatcích strukturního charakteru.

První je skutečnost, že za­vedený systém považuje sociální péči za jednostranný závazek státu vůči potřebným. To je v rozporu s konzervativním chápá­ním sociální péče jako vzájemného závazku, v němž povinnost společnosti pomoci občanům v nouzi musí být vyvážena reci­proční povinností příjemce použít této pomoci k ukončení stavu závislosti na společnosti.

Druhým nedostatkem je velká centralizace systému sociální péče. Sociální péče se stává strnulou soustavou pravidel a nároků, málo pružnou reakcí na potřeby jedince. Cestou ke zlepšení by měla být decentralizace, umožňující větší pravomoc místních orgánů v sociální oblasti.

Třetí nedostatek spočívá v deformaci vztahů mezi profesionál­ními vykonavateli sociálních služeb a potřebnými občany. Ti se dostávají do jakéhosi pasivního postavení vůči dodavatelům sociálních služeb rozhodujících o všem, co s touto službou souvisí.

K odstranění uvedených nedostatků je podle soudobých ame­rických konzervativců nutné:

 

1. Vytvořit novou koncepci systému sociální péče, vycházející ze suverenity osobnosti a zásady vzájemné odpovědnosti je­dince a společnosti. Základem musí být jasná představa
o stupni a povaze závazku společnosti, strategie spojení so­ciální péče s jednáním, kterým příjemce sám usiluje o zlep­šení svých životních podmínek.

2. Vybudovat účinný systém občanské kontroly výdajů, aby se sociální péče nestala jen mechanismem na vydávání peněz.

3. Na sociální péči nelze pohlížet jako na neomezenou podporu jakéhokoli životního stylu, který by si příjemce mohl zvolit bez ohledu na ekonomické a sociálně politické možnosti spo­lečnosti, ve které žije.

4. Provést decentralizaci systému sociální péče. Iniciativa k so­ciálním pomocným akcím by měla vycházet z místní úrovně, z prostředí rodin, orgánů místní samosprávy, církví, spole­čenských organizací a dalších institucí nestátního charakte­ru. Jednotlivci by přitom měli nést hlavní odpovědnost za ostatní členy rodiny i své spoluobčany.

5. Omezit mocenská oprávnění organizací dodavatelů sociál­ních a pečovatelských služeb a zapojit do oblasti řízení a kontroly sociálního zabezpečení potřebné občany.

 

Liberální názory na sociální stát a sociální politiku odpovídají ideové podstatě liberalismu, který historicky vznikl jako reakce na novověký absolutismus a pod vlivem myšlenek J. Locka, A. Smitha, D. Ricarda, J. S. Milla, I. Kanta a dalších, se postup­ně vyvíjel a měnil.

V posledních sto padesáti letech lze v dějinách liberalismu vy­dělit dvě etapy.

První nastoupila ve druhé polovině 19. století, kdy liberalismus implikoval základní demokratické principy - suverenitu lidu, všeobecné hlasovací právo a parlamentarismus.

Druhá etapa nastala po druhé světové válce, kdy liberalismus přijal některé postuláty z teorie socialistických reforem a začal korigovat své pojetí úlohy státu. V soudobé hodnotové orientaci sociálního liberalismu se uplatňují tyto charakteristické rysy:

 

1. víra, že nejvyšší hodnotou je člověk a jemu vlastní soubor přirozených práv;

2. individualismus ve své metafyzické variantě;

3. přesvědčení, že přirozená práva jedince, která existují nezá­visle na vládě, mohou být v případě jejich porušování vládní­mi orgány proti vládě hájena;

4. přiznání nejvyšší hodnoty svobodě, jíž se zpravidla rozumí způsobilost zabezpečit to, na co má člověk právo, a omezení vládních zásahů do osobní sféry občanů.

 

Z tohoto hlediska vystupuje pro liberály stát především jako právní stát, v němž hlavním úkolem zákonů je vymezovat svobo­du jednoho vůči svobodě druhého a chránit ji.

Klasický liberalismus zastává názor, že je nutné oddělit společ­nost od státu a uplatňovat v podstatě ve všech sférách společen­ského života zásadu laissez faire, tzn. volnou hru hospodářských sil bez jakýchkoli zásahů státu.

Změny, ke kterým dochází v liberálních názorech na sociální politiku a sociální stát, lze sledovat v diskusích, které probíhají v posledních desetiletích v USA. Genezi těchto diskusí a jejich současný stav shrnuje stať „Problémy liberalismu", uveřejněná v časopise Spektrum. Připomíná, že od poloviny čtyřicátých do poloviny šedesátých let převládal v americké společnosti liberál­ní systém založený na koalici a konsensu. Jeho součástí byla víra v keynesiánskou ekonomiku, sociální politiku Nového údělu Franklina Delano Roosevelta a patriarchální nadvládu bílých protestantů anglosaského původu. Neoliberálové (skupina vytvo­řená v USA v roce 1974) odmítali vládní programy, idealizovali si mechanismus volné soutěže a soukromé iniciativy. Stát má podle nich zajišťovat pouze podmínky tržního hospodářství a svobod­ného rozvoje jedince. Oproti klasickému liberalismu připouštějí přece jen větší ingerenci státu do života společnosti, a to i v so­ciální oblasti.

Četné případy zneužívání intervenčního působení státních or­gánů, vedoucí nezřídka až k tomu, že občanská společnost byla zbavena odpovědnosti za vytváření podmínek vlastní existence, vyvolaly i v církevních kruzích kritiku sociálního státu a tzv. za­opatřovacího státu zvláště. Vytýká se mu, že je příliš byrokra­tický, zvyšuje neúměrně výdaje a v konečných důsledcích způsobuje odcizení občanské společnosti od státu. Zapomíná na to hlavní, že konečným cílem lidského soužití není trh ani stát ale že sám člověk je jedinečnou, hodnotou, jíž mají stát a trh sloužit.

Specifické a navzájem rozdílné postoje k problematice sociál­ního státu zaujímají koncepce, které jsou zahrnovány pod spo­lečný pojem socialismus. Jejich základ tvoří dvě základní premisy:

 

1. sociální spravedlnost je rovnost - nerovnost je nespravedl­nost;

2. soukromé vlastnictví výrobních prostředků vede k nerovnos­ti, a proto musí být převedeno do vlastnictví celé společnosti - musí být socializováno.

 

Marxisticky orientovaný socialismus chápe člověka a jeho vztah ke společnosti a státu v zorném úhlu analýzy lidské práce určené stavem výrobních sil a výrobních vztahů. Člověk je určo­ván materiálními podmínkami společenské výroby, není tedy indi­viduální osobou, ale druhovou bytostí. Soukromé vlastnictví výrobních prostředků vede od práva disponovat věcmi k možnos­ti a nutnosti disponovat lidmi, a tím i k třídnímu protikladu, kte­rý podle marxistů může být odstraněn jedině revolučním zrušením kapitalistických výrobních vztahů, plnou socializací výrobních prostředků a vytvořením beztřídní společnosti.

K dosažení sociální rovnosti lidí, chápaných jako druhové by­tosti bez potřeb individuálního rozlišení, má pak sloužit jednotná všezahrnující sociální politika „pečovatelského státu", direktivně vymezujícího oblast společenského blaha a obecně závazný způ­sob jeho dosahování. Takový stát, jak potvrdila praxe ve všech společnostech bývalého „socialistického tábora", se nutně stává autokratickým, byrokraticko-administrativním státem, v němž právní aparát neuvěřitelně bují, přičemž zákony ztrácejí svůj právní smysl, dostávají podobu administrativních rozhodnutí a přeměňují se v plány a programy komunistickou stranou říze­né výkonné státní moci.

Socialisté západního typu odmítli totalitně deformovanou marxisticko-leninskou teorii a praxi sociální politiky diktatury proletariátu. Usilují o to, aby k liberálním právům na svobodu přistoupila základní práva sociální. Cílem demokratického socia­lismu je dosáhnout, aby se cestou politické demokracie postup­ně uskutečňovala rovnost podmínek a možností pro všechny občany.

Způsob dosažení tohoto cíle je trvalým předmětem diskuse me­zi přívrženci etatistické cesty odstranění dosavadních sociálních nerovností a sociálními demokraty, kteří usilují o řešení sociální otázky prostřednictvím demokratizace všech oblastí společen­ského života.

Nad současností a budoucností sociální funkce státu se za­mýšlí řada politologů i profesionálních politiků. Je tomu tak i proto, že dosavadní rozporná pojetí a hodnocení sociálního státu vyvolávají otázku, jaké jsou předpoklady jeho existence. Ně­kteří z nich poukazují i na jisté neúspěchy praktické aplikace koncepce sociálního státu např. ve Švédsku nebo v Německu.

Dosavadní stav poznání a teoretického hodnocení funkčnosti sociálního státu vede stále více politologů, státovědců a profesio­nálních politiků k zamyšlení nad perspektivami jeho dalšího vý­voje. Stále zřetelněji se ukazuje, že jednostrannost ideologických pólově vyhraněných pohledů - konzervativních, liberálních a so­cialistických - v konfrontaci s realitou budoucího světa neobstojí.

Kontroverzní tvrzení, že tržní společnost se obejde bez sociální působnosti státu, nebo že stát má naopak převzít veškerou od­povědnost za sociální postavení občanů, jsou nesprávná. Nepři­hlížejí k tomu, že svět prochází podstatnými proměnami a ocitá se na prahu nové vývojové fáze, kterou někteří teoretici, např. D. Bell nazývají postindustriální společností. V ní se dále pro­hloubí všechny dosavadní rozpory regionálních komunit i celo­světového společenství, od disproporcí mezi mocí a kapitálem přes střety rozdílných sociálních, náboženských a jiných sesku­pení, až po propast mezi bohatými i chudými společnostmi. Je­jich řešení bude klást na sociální funkci státu a nadstátní mocenské organizace stále větší nároky.