Zde budeme kolektivně tvořit Krédo a filozofii RKS za použití eseje Rogera Scrutona Smysl konzervatizmu a dalších konzervativních materálů. Předložená osnova bude rozšiřována či redukována a doplňována o další body. Normálním písmem budou uveřejňovány texty ze Smyslu konzervatizmu a jiných publikací, tučně bude uvedena filozofie Realistické konzervativní strany. Vaše návrhy na úpravu již zveřejněných textů budou zakomponovány do textu, barevně zvýrazněny a ponechány k dalšímu vyjádření tak dlouho, až bude text vyladěn do finální podoby.

Krédo a filozofie RKS

1. Svoboda a umírněnost

V situacích, kdy spolu soupeří pravé a levé extrémy, může být konzervatizmus jako představitel umírněnosti přitažlivý pro velkou část společnosti. K povaze konzervatizmu totiž patří vyhýbat se řešením abstraktních pojmů. Snad nejmarkantnější abstrakcí je svoboda, svoboda toho a svoboda onoho, ono mystické heslo, kterým se dnes ohání kdekdo, aniž by dokázal definovat, co to slovo vlastně znamená.

Vezmeme-li např. svobodu slova, dospějeme k závěru, že v žádné normální společnosti nemůže platit absolutní svoboda slova, svoboda utrhat na cti, rozdmychávat nenávist, zveřejňovat pomlouvačná či obscénní tvrzení. Bulvární tisk, čtenářskou obcí tak hltaný a objekty jeho zájmu, ostouzené na jeho stránkách, to je krásný příklad, jak obtížné je pro liberála stanovit hranice svobody slova. Maximálně je schopen poradit, aby se dotyčný dotčený bránil u soudu. Konzervativec má v sobě vypěstovaný cit pro poměr mezi formou a obsahem zprávy a nedopustí nechutnosti, které by bylo nutné řešit soudně.

Zrovna tak nelze veřejně pobuřovat, i když na mnoha mítincích či odborářských sešlostech lze slýchat výzvy odborářských předáků, které by bylo možno s klidným svědomím za pobuřování označit. Problém je v tom, že společnost, nebo politická garnitura, nemá odvahu definovat, co by bylo možno za pobuřování označit, protože by vzápětí musel následovat systém trestních postihů.

Stejně abstraktně se jeví svoboda shromažďování. Společnost s nelibostí sleduje veřejné akce různých extrémistických skupin, které často vyústí v násilné střety a které musí být následně řešeny policií za vynaložení nemalých peněžních prostředků. Na druhou stranu říkáme, jak málo je policistů a jak chybí v jiných situacích a činnostech.

Naše společnost ve skutečnosti odmítá nekontrolovatelnou svobodu slova či shromažďování, bojí se to však dát najevo. Parlament, vědom si nebezpečnosti takových svobod, vydává stále nové a dílčí zákony, omezující svobodu slova, shromaždování, toho či onoho, z nichž každý se snaží eliminovat některé chyby, ale žádný nemá dost odvahy připustit, že společnost má opravdu nepřátele a že tito nepřátelé usilují o její rozvrácení. Je povinností vlády i přáním občanů, aby se jim v tom všemi dostupnými prostředky zabránilo.

Konzervatizmus již ze své podstaty umírněnosti nedává prostor pro překračování hranic obecně uznávaných svobod.

2. Svoboda a instituce

Na rozdíl od liberalizmu konzervatizmus nestaví do popředí individuální svobody.V konzervativním myšlení není svoboda, ve smyslu, ve kterém ji proklamují liberálové, cílem, ale výsledkem dlouhého procesu společenského vývoje a dědictvím institucí, které svobodu ochraňují.

Převážná většina lidí ani po tolik proklamovaných svobodách netouží. Je pro ně důležitější autorita solidní vlády, která zaručuje vyhovující způsob vládnutí, což je pro ně vyšší hodnotou. Koncept svobody proto nemůže v konzervativním myšlení být tím základním, o co by měl politik usilovat. Jeho prvořadou povinností je vytvořit a zajistit zachování takového společenského uspořádání, aby si jeho příslušníci mohli různých svobod užívat.

3. Senát

Jestliže již byl pro Českou republiku zvolen dvoukomorový systém, měla by být přehodnocena role Senátu. Momentálně je vlastně jen hlídacím psem Poslanecké sněmovny. Ta prohlasuje nějaký zákon, senát ho prozkoumá (shledá, zda je či není v pořádku a i když shledá, že je v pořádku, praxe ukáže, že je nezbytné ho novelizovat) a buď ho schválí, nebo vrátí sněmovně k přepracování.

Činnost Senátu by ale měla být trochu jiná. Senát, podobně jako Poslanecká sněmovna, by neměl být prostředkem k zajištění živobytí a neměl by být politickou institucí. Z práce Senátu by měla vyzařovat moudrost a životní zkušenost. Pravděpodobně by bohatě stačilo méně senátorů, možná 45 či 47 a minimální věk pro zvolení senátorem by měl být 60 let. Senátory by se měli stávat ekonomové, filozofové, právníci, doktoři, manažeři, odborníci z různých oborů z bohatými životními zkušenostmi, kteří jsou ochotni nezaujatě diskutovat, aniž by hájili nějaké konkrétní politické tričko. Jejich prvořadým kritériem by měla být prospěšnost diskutované věci pro občany bez ohledu na její původ nebo politické pozadí.

4. Parlament

Parlament, jak byl ve svých počátcích koncipován, určitě vyjadřoval vůli lidu a měl svůj význam. Dnešní politická reprezentace, a je lhostejné, jestli pravicová nebo levicová, si z parlamentní půdy udělala amfiteátr, na jehož pódiu předvádí teatrální výstupy, vzájemné osobní útoky, mrhá časem svým i penězi daňových poplatníků. Je otázkou, do jaké míry ještě představuje demokracii, onu vládu lidu. To, co prosazuje vláda v parlamentu nemusí již být zájem lidu ale výhradně zájem vládnoucí politické garnitury. Přičemž prosazovat je nutné i drastická či nepopulární opatření, jsou-li nezbytná. O tom je však potřeba lid přesvědčit. Nejlépe prakticky.

Vrcholem politické kultury by mělo být umění přijmout řešení, byť by i pocházelo z opozičního tábora, ale bylo-li by prospěšné lidu. Politici jaksi zapomínají, komu slouží a kdo je do Parlamentu vyslal. Nabízí se otázka, zda by nebylo vhodné začít uvažovat o radikální změně a Parlament zrušit. Veškerá zodpovědnost za přijatá rozhodnutí by pak byla na vládě, nikdo by se nemohl vymlouvat, že ten či onen paskvil (zákon) byl takhle zpotvořen díky pozměňovacím návrhům koaličních partnerů nebo opozice v Parlamentu, že to či ono neprošlo Parlamentem. A vláda by lidu skládala účty. Jasná a plná zodpovědnost vlády za vládnutí.

5. Nedotknutelnost soukromého (odděleného) vlastnictví

Současné zákony ještě plně nevyjadřují, jaký význam má soukromé vlastnictví a jaká zákonná ochrana mu tudíž náleží. Při posuzování závažnosti trestné činnosti je kladen velký důraz na hodnotu odcizeného majetku, i když z principiálního hlediska by hodnota neměla hrát žádnou roli a mezi odcizenými majetky by z tohoto pohledu neměl být činěn žádný rozdíl.

Bohatý majitel honosné vily při své cestě luxusním automobilem je zlákán nádhernými jablky v sadu. Neváhá a natrhá si plnou tašku. Ani na okamžik si nepřipustí, že právě v tomto okamžiku se dotkl něčího soukromého vlastnictví. Po návratu domů s hrůzou zjistí, že v době jeho nepřítomnosti mu někdo odcizil trezor s velkou peněžní hotovostí. Rozhořčeně zavolá policii, bude vyžadovat policejní vyšetřování a tvrdé potrestání zloděje, protože někdo se dotkl jeho soukromého vlastnictví.

Současná právní úprava by oba případy posuzovala naprosto rozdílně. První případ možná jen jako přestupek, druhý případ jako trestný čin s vysokou trestní sazbou. Z principiálního hlediska je však třeba oba případy posuzovat ze stejného hlediska, neboť soukromé vlastnictví je absolutně nedotknutelné, ať se jedná o pověstný špendlík nebo trezor napěchovaný penězi. Zákon nemůže chránit hodnotu, ale princip, tedy instituci soukromého majetku.

Zákon ukládá majiteli čehokoliv, aby si svůj majetek vhodným způsobem zabezpečil, ale již méně brání zloději se čehokoliv cizího zmocnit. Jakoby pozice majitele a zloděje byly obrácené. Zmiňovaný majitel ovocného sadu (pasoucího se dobytka, vinice, golfového hřiště, vedení vysokého napětí, silnoproudých kabelů, dopravních značek atd., atd.) by si měl svůj majetek zabezpečit proti odcizení. Možná je to v některých případech technicky řešitelné, v mnoha případech je to však neřešitelné.

Občané tudíž musí mít právo bránit svůj majetek třeba i se zbraní v ruce a vetřelec si musí být vědom toho, že při zcizení soukromého (odděleného) majetku může být zabit. Požadavek přiměřené obrany nemá žádný smysl, protože nikdo nemůže vědět, s jakým úmyslem vnikl vetřelec do domu, zda má v úmyslu zabít majitele, znásilnit jeho manželku, unést jeho dítě nebo „jen loupit“. Stejně musí mít právo majitel sadu bránit svůj majetek se zbraní v ruce, a může mu být úplně jedno, jestli vetřelec (každý, kdo vniká do nebo na cizí majetek je vetřelec) má v úmyslu krást nebo se jde jen vymočit. Dokonce i houbař si musí být vědom toho, že vstupuje do cizího, soukromého majetku (a je jedno, jestli majitelem je stát nebo soukromá osoba) a podle toho se v lese musí chovat a být připraven na to, že bude z lesa vykázán.

Velmi často nastává absurdní situace, kterou lze označit jako paradox viny. Médii byl prezentován případ, kdy skupina cikánů rozebírala a rozkrádala ocelovou halu za účelem vlastního obohacení. Došlo ke zřícení části polorozebrané konstrukce a usmrcení jednoho ze zlodějů. Rodina usmrceného se dožadovala odškodnění s tím, že majitel objektu ho dostatečně nezajistil. Pokud by byla plně respektována ochrana soukromého (odděleného) vlastnictví, nebylo by pochyb, kdo je vinen. Stačí přítomným položit dvě otázky: Je tento objekt (pozemek) váš? Máte svolení od majitele pohybovat se v tomto objektu (na tomto pozemku)? V případě odpovědi: Ne! je jednoznačně vinen vetřelec.

Někdo může namítnout, že některé sousedské spory by musely skončit vzájemným vyvražděním, a že urovnání je výhradně na soudu. Kdo ale zaručí, že obě strany sporu budou rozhodnutí soudu respektovat a podřídí se mu? Nikdo. A nekonečný spor bude desítky let zaměstnávat soudy, dokud jeden z účastníků sporu nezemře přirozenou smrtí nebo majetek nepřejde nějakou formou na někoho rozumného, kdo ten nesmyslný spor ukončí.

V lidech musí být vypěstováno povědomí, že nedotknutelnost soukromého (odděleného) vlastnictví je absolutní. A právní úprava, týkající se institutu odděleného vlastnictví musí být od základu přepracována. Použití výrazu oddělené vlastnictví je asi přesnější, neboť např. uloupené peníze v bance či z transportního auta nejsou považovány za soukromé, ale za cosi abstraktního, cosi cizího, patřící státu, bance, poště, tedy nikoliv soukromé osobě. V konečném důsledku však všechny peníze jsou soukromé a státu, bance, poště jen byly svěřeny do správy.

6. Vzdělání

Konzervativce nebude příliš zajímat, jestli vzdělání je či není spojeno s nějakými „výsadami". Rovnostáři jsou, pokud jde o věc vzdělání, rozděleni (v praxi, nikoli ve své rétorice). Jedněm jde o určité „přizpůsobení", druhým o přímé rozvrácení celého daného uspořádání.

Vzdělání je bezesporu nezbytným předpokladem rozvoje a růstu společnosti. Zároveň je však možné konstatovat, že není nezbytné, aby každé pole obdělával doktor práv, aby výrobní linku obsluhoval pedagog a kamion řídil chirurg.

V průběhu uplynulých desetiletí bylo vymyšleno tolik koncepcí výuky základního učiva, že se v nich již nikdo nevyzná a co by tedy mělo být obsahem učebních osnov na základním stupni škol. Samozřejmě je nutné osnovy základní výuky přizpůsobovat historickému vývoji společnosti, ale nelze popřít, že vždy platilo a bude platit: 1 + 1 = 2 a to je potřeba naučit všechny žáky, protože to budou potřebovat celý život. Je ostudou mladé generace, že si nedokáže z hlavy bez kalkulačky spočítat, kolik zaplatí za nákup jednoho chleba a deseti rohlíků.

Vzdělávací systém nedává žákům dost času k tomu, aby si vědomosti, které bude potřebovat po celý život, dostatečně zažil, procvičil a uložil natrvalo do paměti. Setkáváme se s tím, že žáci se učí jen konkrétní látku na další hodinu, kdy očekávají, že budou vyvoláni, ale učivo z minulého týdne již „pustily z hlavy“. Na základním stupni se dnes vyučují věci, které se dříve vyučovaly na středních školách, kdy již studenti byli schopni chápat logické souvislosti mezi jednotlivými obory.

Vzdělávání je zvláštní proces, který předpokládá, že jeho subjektem je rozumná (nebo potenciálně rozumná) bytost. Ať již jde o jakýkoli výchovný prostředek a na jakémkoli stupni, dítě přijímá vzdělání pouze tehdy, jeli v tomto procesu zaangažována jeho rozumová přirozenost. Učí se, myslí a uvažuje tu přece dítě, a ať už je přinuceno hledět do knihy jakýmikoli prostředky, jeho mysl bude u učení přidržena pouze tehdy, bude-li přitom zapojeno jeho vlastní chápání.

Neboť jaký je to vzdělávací systém, který je schopen dohnat žáka k sebevraždě? Kde je chyba? Vzdělávací systém nemá v dětech vyvolávat odpor ke studiu, má motivovat děti k tomu, aby měly zájem něco nového se naučit.

Každému občanu by se mělo dostat takového základního vzdělání, že i když se rozhodne dál se nevzdělávat, bude natolik připravený pro život, že dokáže zvládnout obvyklé životní situace. Není ale nutné žáky na základním stupni nadměrně zatěžovat balastem informací, které v životě nebudou schopni využít a nebudou je potřebovat.

Velmi mnoho skvělých lidí, vynikajících odborníků v různých oborech potvrdí, že měli určité problémy s chápáním některých předmětů a skutečnost, že některý předmět doslova nenáviděli a nezvládali jim nezabránila v tom, aby se prosadili v oboru, pro který v sobě odhalili vlohy. Z toho vyplývá, že není nezbytné, aby byla celá populace přesvědčována o tom, že je nutné připravit se na vysokoškolská studia a že jen vysokoškolsky vzdělaný člověk má šanci dosáhnout úspěch v životě.

V žácích je mylně vytvářen názor, že jen vysoký příjem, jehož zárukou snad je vysokoškolské vzdělání, zaručuje spokojený život. Vše se automaticky podřizuje zbožnímu konzumu a nějak se zapomíná, že život není jen o penězích a hmotných statcích.

Vlády vytvářejí investiční pobídky pro mnohé zahraniční investory. Naše republika disponuje bezesporu bezpočtem vysokoškolsky vzdělaných mladých lidí, kteří jsou schopni konkurovat absolventům věhlasných zahraničních univerzit. Vysokoškolské vzdělání se stalo modlou a argumentem snad všech politických stran. Požadavky zahraničních investorů a skladba výrobních podniků však odhalují, že v republice začínají chybět kvalifikovaní odborníci ve špičkových dělnických profesích.

Je zřejmé, že stejnou podporu, jaká je vynakládána ve prospěch vysokých škol, si zaslouží i instituce, které vychovávají zručné odborníky pro strojírenské a další obory. Není ostudou „jít do učení“.

Za zcela absurdní je potřeba považovat fakt, že v hodinách tělesné výchovy se upouští od náročnějších cviků, které by snad mohly přivodit žáku úraz, místo toho, aby se zvýšil počet hodin tělesné výchovy a zvedly se nároky na zdatnost a pohyblivost žáků. Stejně varovný je i fakt, že celá mladá populace zhrubla, vůbec neví, co je to slušnost a zdvořilost. Je evidentní, že se zapomíná na vzory našeho národa, Komenského, Tyrše, Guta-Jarkovského.

7. Náboženství

Ve společnosti je zakořeněn názor, že existuje souvislost mezi konzervatizmem a náboženským cítěním a že skutečný konzervatizmus nemůže nebýt založen na náboženském názoru na to, co je základem občanských povinností, a že opravdové náboženství si nelze představit tam, kde se za základ občanských povinností považuje cosi čistě sekulárního. Je nesporné, že klasická Konzervativní strana spojuje svoji existenci s náboženstvím a vírou v Boha a odvolává se na božský původ člověka. Realistická konzervativní strana se prezentuje jako panteistická, proto má na náboženství vyhraněný názor.

V průběhu uplynulých staletí se příslušníci všech národních společenství přesvědčili o tom, že bůh, prezentovaný katolickou církví a dalšími náboženskými společnostmi a na kterém je obsah náboženství založen, ani nepomáhá ani netrestá, přestože se církev snaží všemožně přesvědčit veřejnost, jak je prospěšné v boha věřit a bohu sloužit. Bůh jako instituce nebo subjekt, který nedokáže nikdo přesvědčivě definovat, jehož existence v jakékoliv podobě dosud nebyla prokázána a který byl vymyšlen jako prostředek k ovládání lidí (Bible poskytuje nepřeberné množství důkazů o tom, že lidé se stále a stále odmítali podrobovat výhrůžkám a slibům kněží, nutícím je k nesmyslným obřadům, nesmyslným a nákladným obětem a odváděním desátků a placením všemožných daní kněžím) neprovází lidstvo od nepaměti. V raném období existence lidstva se musel člověk spoléhat sám na sebe, na své schopnosti přežít v tvrdých podmínkách, které tehdy na Zemi panovaly bez přispění boha. K těmto schopnostem je nutné dnešního člověka opět nasměrovat.

Náboženství jako vzdělávací nauka je v příkrém rozporu s dosavadními poznatky všech přírodních věd. Nejenom, že církevní dogmata popírají platnost všech přírodních zákonů, na základě kterých vlastně funguje celá zeměkoule a bez nichž by nemohl existovat život na Zemi, ale vnáší chaos a zmatek do vědomí žáků a studentů. Vyvolávají v nich hluboký rozpor, čemu vlastně mají věřit, zda výsledkům bádání astronomie, archeologie, paleontologie, historie, fyziky, atd., atd., nebo teorii o stvoření světa něčím, co církev nazývá bohem.

Náboženství a víra v boha vyvolává v lidech nebezpečné tendence odvracet se od institucí, které mohou skutečně pomoci a obracet svou pozornost k něčemu, co v konečném důsledku může znamenat smrt žádajícího o pomoc boha. Lze prokazatelně demonstrovat toto nebezpečí v okamžiku, kdy člověk topící se nebo ležící zraněný po nehodě v hlubokém příkopu nebude volat o pomoc kolemjdoucí, ale bude se modlit o pomoc k bohu. Je možné garantovat, že bůh nechá tohoto člověka klidně zemřít prostě proto, že neexistuje. Ale na rozdíl od boha, vždy se najde člověk (pokud člověk v nebezpečí nedokáže sám vyburcovat své síly a svou vůli po záchraně), který buď pomoc sám poskytne, nebo, pokud to není v jeho silách, pomoc přivolá. Místo víry v pomoc boha je nezbytné v lidech pěstovat vůli a víru v sebe sama, ve své schopnosti a sílu vyrovnat se s jakýmkoliv problémem, a pokud na problém nestačí sám, obrátit se se žádostí o pomoc na instituce, které budou k těmto účelům vyškoleny.

Realistická konzervativní strana zastává názor, že nelze nikomu bránit věřit v cokoliv a vyznávat jakékoliv náboženství. Staví se však rozhodně proti zavádění výuky náboženství na všech stupních státních škol.

8. Církev a stát

Mohlo by se zdát, že bude problém zaujmout stanovisko k otázce vztahu církve a státu, protože konzervatismus bývá často spojován s církví, náboženstvím, vírou v boha. Ve skutečnosti to až takový problém nebude. Proč by konzervatismus nemohl zaujmout panteistický postoj v tom smyslu, že odmítne církevní dogmata, popírající poznatky všech současných vědních oborů a přitom si podržet všechny ostatní atributy, na kterých je konzervatismus založen?

Co může církev nabídnout dnešnímu člověku, který je na nesrovnatelně vyšším stupni technické vzdělanosti, než lidé starověku, kteří nechápali ani tak prosté věci, jako je duha, bouřka, koloběh vody v přírodě, a který se nechová o nic nemorálněji, než oni starověcí? V biblických dobách Starého a Nového zákona, jak je patrné z textů Bible, se kněží za použití hrozeb, strachu a slibů pokoušeli lidi odvrátit od „nepravosti“, od nemorálního způsobu života a přivést je k lásce k bližnímu. V dobách po Kristu pak navíc slušně se chovajícím slibovali věčný život v království nebeském. Že se ze strany kněží nejednalo jen o nemateriální stránku, ale zejména o velké oběti potravin, o desátky a další poplatky, které náležely kněžím, je také velmi přesně popsáno na stránkách Bible.

Velmi přesně popsal podstatu víry v boha a jeho „syna“ Krista apoštol Pavel v kap. 10, odst. 14. Epištoly k Římanům: Ale kterak budou vzývati toho, v kteréhož neuvěřili? A kterak uvěří tomu, o němž neslyšeli? A kterak uslyší bez kazatele?

Kdyby ten, kdo boha vymyslel, to lidstvu nesdělil, nikdo na celé zeměkouli by o existenci boha neměl ani ponětí, protože bůh by nikomu sám od sebe nedal o sobě vědět, prostě proto, že neexistuje.

Dnes máme k dispozici daleko výstižnější Trestní zákon, než bylo Desatero a daleko účinnější nástroje k pacifikování neslušných K výchově k tomu, aby se lidé chovali slušně, nepotřebují boha a ani církev, k tomu jim stačí rodina a škola.

Proč by proto měla chtít církev přesvědčovat dnešního člověka o prospěšnosti víry v boha? Důvod asi bude jiný, než milosrdenství, spravedlnost, láska k bližnímu a další proklamované atributy.

Církev by ráda zaujímala významnou pozici ve státní správě s možností rozhodovat o některých zásadních otázkách, jako jsou např. potraty, eutanázie a další. Proč se snaží udržet si celosvětově významnou pozici, když se jí nepodařilo vyřešit jediný světový problém? Neurovnala jediný válečný konflikt, neodstranila hrozbu hladomoru v jediné zemi, nepodařilo se jí ani v jediném případě usmířit znepřátelené náboženské tábory, nepodařilo se jí zabránit šíření drog, nepodařilo se jí zabránit projevům homosexuální pedofílie, dokonce ani ve svých řadách ne. Tak by bylo možno vypočítávat problémy světové společnosti donekonečna. Vždy jejich řešení zůstane na světských institucích.

Pro dokumentaci rozporuplnosti církevní rétoriky se podíváme na dva stěžejní atributy, se kterými církev operuje a kterými jsou pomoc a spravedlnost

V mnoha zemích Afriky trpí hladem miliony dětí, miliony jich hladem zemře. Světové společenství se snaží zmírnit utrpení těchto dětí humanitární pomocí. Je to jen kapka v moři, je potřeba systémové řešení. Pomoci by mohla církev. Obyvatelé i vládní představitelé zemí, trpících hladomorem, jsou věřící. Církev by mohla přesvědčit obyvatelstvo, aby neměli tolik dětí, pokud je nemohou uživit a vládní představitele by mohla přesvědčit, aby nehromadili majetek na svých soukromých účtech a aby nerozkrádali humanitární pomoc a opravdu ji doručili těm nejpotřebnějším. Církev to však nedokáže, protože na to nemá sílu a ani všemohoucí bůh jí v tom nepomůže, a raději pokrytecky přispěje nějakým dílem na humanitární pomoc.

Snad nejlépe je možné rozpoznat faleš církevních proklamací na případu leteckého útoku na Světové obchodní centrum 11. září 2001. Církev říká, že je jen jeden bůh a že i muslimové, vyznavači islámu, se modlí k témuž bohu, jako křesťané, jen ho nazývají Alláhem. S určitostí lze tvrdit, že v okamžiku útoku se tedy k témuž bohu modlili obě skupiny. Teroristé za zdar své akce a pasažéři letadel za záchranu svých životů. Uspěli teroristé, vrazi, neboť hrůzný atentát se jim zdařil, nevinné oběti museli zemřít. Nabízí se několik verzí vysvětlení. Buď existuje více bohů, nebo bůh není spravedlivý, nebo neexistuje vůbec. Tak co tedy církev nabízí?

Všichni, kdo nějakým způsobem hodnotí činnost církve, se zaměřují na údajný přínos duchovnímu životu člověka. Říkají, že víra v boha, kterou církev hlásá, pomáhá překonávat těžkosti běžného lidského života a poskytuje…… co vlastně? A jaksi pokrytecky a s neochotou připustit pravdu se přechází hrůzná historická skutečnost, že působení církve stálo životy více jak 100 000 obětí inkvizičních procesů, že zahynul nesčíslný počet obětí náboženských válek, nesčíslný počet příslušníků domorodých kmenů v různých částech světa, že církev nevznesla ani formální protest proti vyvražďování židů za II. světové války atd., atd.

Jestliže část české společnosti cítí potřebu nechat se obelhávat, nechť je církev zaregistrována jako občanské sdružení nebo náboženský spolek, nechť je v plném rozsahu odloučena od státu a nechť si její činnost praktikující věřící platí formou příspěvků. Neexistuje žádný rozumný důvod, proč by sekulární část společnosti měla ze svých daní přispívat na spolkovou činnost věřící části občanské společnosti.

Církev je snad nejdražší a nejzbytečnější institucí na světě, která sice sama o sobě tvrdí, že slouží (některým) lidem, ale jak je patrné již z názvu vykonávaného obřadu – bohoslužba – neslouží lidem, ale slouží něčemu, co se ještě nikomu na světě nepodařilo definovat a co je nazýváno bohem, jehož existenci v jakékoliv podobě se ještě nikomu nepodařilo prokázat. Boha lze s čistým svědomím označit za největší podvod na lidstvu v jeho dějinách.

Je nemyslitelné, aby stát měl cokoliv společného s tak kontroverzní institucí. Realistická konzervativní strana bude všemi zákonnými prostředky usilovat o neprodlenou odluku církve od státu.

9. Odbory

ČMKOS vydala prohlášení, ve kterém se mimo jiné říká: „ČMKOS nesouhlasí, aby kolektivní vyjednávání bylo zablokováno jednou odborovou organizací a zaměstnanci byli vydáni do nejistoty. Menšině nejde o blaho většiny. Jde jí o prosazení jejích, často velice exkluzivních, požadavků. Menšina tak diktuje většině. Menšina činí z většiny své rukojmí. Takový stav je do budoucna neudržitelný.“ Konec citátu. Jaké pokrytectví!!!

Než bude podáno vysvětlení, je potřeba blíže se podívat na činnost odborů. Odbory se kdysi v historii ustavily jako obrana zaměstnanců před jejich „vykořisťováním“ zaměstnavateli. Je namístě položit otázku, z čeho by tito lidé žili, kdyby je zaměstnavatel vůbec nezaměstnal. Takže zato, že někdo dostane nápad, má odvahu ho realizovat a díky svému umu prosperuje, je „odměněn“ káravým prstem odborů, které ho mohou v kterémkoliv okamžiku zvednout a formou stávky, která byla zcela nešťastně uzákoněna jako právo, držet živitele rodin svých zaměstnanců pod krkem.

Činnost odborů je nádherná. Samé líbivé věci, na které by nekývnout mohl opravdu jen hlupák. Velmi mnoho práv, obrovská moc, bezohlednost a žádná zodpovědnost! Kdo by si něco takového nepřál. Odbory, a je lhostejné, o který obor se jedná, zda o dopravu, výrobu oceli, péči o zdraví či výuku dětí, tedy o privátní či státní sféru, jsou připraveny v kterémkoliv okamžiku požadovat zvýšení mezd pro své chráněnce, aniž by je zajímalo, zda jejich zaměstnavatel, stát, akciová společnost nebo kdokoliv jiný, má k dispozici dost peněz. Odbory vůbec nezajímá, jaká je situace na trhu, jaké má firma strategické záměry, jaká je ekonomická situace firmy (státu, sdružení, atd.). Prostě předloží své požadavky a pokud nejsou splněny, přichází na řadu nejprve vyhrožování stávkou a v posledním kroku samotná stávka, která může vést až k finančním problémům či krachu firmy.

A teď zpět k onomu pokrytectví. Jestliže odbory vyhlásí a také uskuteční stávku železničních pracovníků, nečiní menšina z většiny své rukojmí, jde menšině o blaho většiny, nediktuje menšina většině? Ať se jedná o řidiče MHD, letecké dispečery, učitele, lékaře, zaměstnance Auto Škoda a.s., prostě kteroukoliv stávkující skupinu, vždy si menšina bere za své rukojmí většinu a nikdy menšině nejde o blaho většiny. V konečném důsledku vždy většina doplatí na vítězství menšiny. Řečeno slovy ČMKOS – Takový stav je do budoucna neudržitelný!

Z výše uvedeného vyplývá, že je nezbytné maximálně omezit moc odborů, právní úpravou přesně vymezit, kdy lze vyhlásit a uskutečnit stávku (pokud nebude možné zrušit právo na stávku a spory mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem řešit dohodou či výpovědí) a delegovat na odbory povinnost uhradit škody všem, které jakýmkoliv způsobem stávka, kterou odbory vyhlásí a uskuteční, poškodí.

10. Korupce

Na případu předsedy KDU-ČSL Čunka bylo názorně prokázáno, že všemi politickými stranami proklamovaný boj s korupcí jsou jen prázdná slova, pokud jde do tuhého. Všichni jsou si vědomi, že korupce je velmi negativní jev, ale nemají představu, jak s ní bojovat v praxi. Jeden z návrhů, a sice že vysoký plat státních úředníků zabrání korupci, je nesmysl. Když bude soudce pobírat 200 000 Kč měsíčně a přijde za ním advokát zločince s nabídkou 10 milionů, přijme ji. Tudy cesta nevede. Zpátky k panu Čunkovi. Celý národ byl přesvědčen, že půlmilionový úplatek vzal a že bral také úplatky za přidělování bytů a odtud pocházelo těch uložených 3,5 milionu, přesto v zájmu politické stability bylo vyšetřování nestandardním způsobem zastaveno. Již ten fakt, že žalobce o přijetí úplatku si je vědom toho, že vstupuje na tenký led a riskuje vlastní stíhání, by měl signalizovat vyšetřovatelům i státnímu zástupci, že na tom něco bude. Druhou indicií je fakt, že korupčník si může dovolit drahého a kvalitního advokáta, a přesto žalobce žaluje o korupci, protože ví, že má pravdu a čisté svědomí. Je zřejmé, že boj proti korupci bude vyžadovat jiné metody. Zejména vyšetřovací. V tomto případě musí být vyšetřování nadřazeno všem zákonům na ochranu osobnosti a to u všech, kteří mají s případem nějakou souvislost. Vyšetřovatelé se neměli spokojit s tvrzením, že peníze jsou vráceným vkladem do zkrachovalé banky. Měli jít do té banky a zjistit, kterým dalším klientům a jaké částky vyplatili, měli prozkoumat stáří stvrzenky, měli prohrabat účetnictví banky a vyslechnout všechny klienty zkrachovalé banky, měli banku obvinit z upřednostňování věřitele, pokud byly údajně peníze vyplaceny jen panu Čunkovi, kde banka peníze vzala. Prostě jít absolutně do detailu. U neoprávněně vyplácených dávek je to obdobné. Tvrzení, že někdo dávky utrácí a pan Čunek je ukládal je tak nesmyslné, až je směšné. Pan Čunek žádal o dávky proto, že jeho příjem nedosahoval zákonného minima a neměl dostatek peněz na živobytí. Pak ale odevzdal církvi na desátkách větší částku, než přijal na dávkách. V tom okamžiku měl na živobytí méně, než před výplatou dávky. A to mu již stačilo. A co tedy ukládal? Takže buď se dopustil podvodu při žádosti o dávky, nebo měl jiný zdroj příjmů. A v tomto okamžiku měli vyšetřovatelé do koruny rozpitvat příjmy a výdaje každého člena jeho rodiny. A pokud přišel s tvrzením, že mu pomáhala jeho rozvětvená rodina, a kdo všechno mu věnoval peníze, okamžitě mělo následovat stejné rozpitvání příjmů a výdajů všech potenciálních dárců peněz. Měl následovat výslech všech, kteří dostali od pana Čunka přidělený byt, měli být zbaveni trestní odpovědnosti za předání úplatku, rozpitvat systém přidělování bytů. Prostě jít maximálně do důsledků. A soud by měl pak přijmout jako důkaz fakt, že z takových peněz prostě nelze vyžít a vydat výrok, že žalovaný nepřesvědčil soud o původu peněz.

Když už nebude možné korupčníkovi prokázat odpovědnost trestně právní, a korupčník se bude vytáčet obecnými a nic nevysvětlujícími odpověďmi, musí být vyvozena odpovědnost morální. Stane se nevěrohodným a bude muset opustit všechny posty, placené z daní daňových poplatníků.

Realistická konzervativní strana bude realizovat taková opatření, která povedou k vymýcení korupce ve státní správě.

11. Zahraniční politika

Když se nad Evropou ve třicátých letech 20. století začal vznášet přízrak fašismu, česká vláda, aniž by vypisovala referendum, nebo se dotazovala českého obyvatelstva, nařídila, v duchu tehdejší válečné doktríny, výstavbu hraničního opevnění. Je pravdou, že mezitím se válečná doktrína změnila a byl nalezen nový způsob vedení vojenských operací, ale přesto byla výstavba opevnění chápána jako maximální snaha o bránění svrchovanosti českého území. Pasívní obrana byla podpořena smluvními vztahy s jinými státy. Tyto smlouvy sice po napadení Polska vyústily v „podivnou válku“, přesto dodávaly smluvním stranám jakýsi pocit spojenectví. Do průběhu Druhé světové války na evropském válčišti výrazným způsobem zasáhla armáda Spojených států. Teoreticky nemusela, měla dost svých starostí na tichomořském válčišti. Vedoucí činitelé Spojených států si však uvědomovali, že pro Evropu představuje stejné nebezpečí jak fašismus, tak komunismus. Oba systémy představovaly nedemokratický model. Kromě toho americká ekonomika, nezasažená válečnými operacemi, mohla průběžně vyvíjet stále dokonalejší a kvalitnější zbraňové systémy v maximálním množství. Postupně se Spojené státy stávaly nejmocnější vojenskou silou, postavenou na demokratických základech.

Poválečný vývoj v Československu je všeobecně dostatečně znám. Dohledu nad správným vývojem se ujal velký bratr. Určitě to s Československem myslel velmi dobře, což také prokázal v roce 1968 internacionální pomocí ve formě vojenského útoku proti těm Čechům, kteří měli jiné představy o demokracii.

A nyní, v relativně bezpečné době, kdy mnoho českých občanů již pozapomnělo na některé historické události, se opět rozhodujeme, jak budeme bránit svou svrchovanost. Po značném úsilí jsme zakotvili v evropských bezpečnostních strukturách a nabyli jsme dojmu, že je to to nejlepší. Stačil však jen vcelku nevelký problém, a byli jsme přesvědčeni o opaku. Kosovské problémy ukázaly, že celá Evropa i s Radou bezpečnosti je bezmocná, má-li realizovat rychlé a účinné řešení. Musely přijít opět Spojené státy a rychlým a razantním způsobem konflikt vyřešit. Ukazuje se, že pro Českou republiku je výhodná těsná spolupráce s USA, i přes naše členství v NATO a výhrady zejména levicového spektra politické scény. A vláda by měla dát jednoznačně najevo, a obyvatelstvo by to mělo bez výhrad přijmout, že bude realizovat každý vojenský prvek, který zvýší bezpečnost našeho území, bez ohledu na to, ze které strany by nám mohlo hrozit nebezpečí. Argument, že například vybudování radarového systému, který by mohl sledovat i dění za ruskými hranicemi, provokuje Rusko k příjímání odvetných opatření, je lichý. Pokud Rusko nemá útočné úmysly, nemá se čeho bát a mimoto nikdo neví, co všechno z období studené války sleduje a je namířeno na Evropu. Vědomí kteréhokoliv potenciálního útočníka, že budeme vědět o všech jeho přípravných krocích, by mělo být silnější zbraní, než vlastní baterie raket.

Realistická konzervativní strana bude podporovat výstavbu radarových i raketových základen na českém území, které budou mít ryze obranný charakter, přestože nebudou zařazeny do obranných struktur NATO.

12. Evropská unie

Idea vytvoření jednotného evropského státu s volným pohybem lidí, zboží a kapitálu a s jednotnou měnovou, celní a obrannou politikou byla bezesporu dobrá. A určitě bylo také správné do určité míry sjednotit některé technické normy, jako jsou např. napětí el. proudu, zástrčky a zásuvky, šrouby a matice apod. Tady někdy by ale mělo sjednocování skončit. Stanovování kvót pro zemědělskou výrobu, nesmyslné dotace, příkazy a zákazy, to vše jde proti tržní ekonomice. Tržní ekonomiku nelze realizovat jen vně Evropské unie, ale zejména uvnitř, neboť jen vnitřní konkurence povede ke snižování cen produkce, která je spotřebovávána jak uvnitř Unie, tak i jinde ve světě. Smazávání všech rozdílů vytváří z celé Evropy šedou nezajímavou uniformu. Celý turistický ruch a vlastně i celý obchod je založen na rozdílnosti. Ještě by Evropská unie mohla přijít s nařízením, že v rámci uniformity máme zbourat Hradčany a Karlův most, a bylo by to dokonalé.

Realistická konzervativní strana bude prosazovat udržení maximální národní a regionální rozdílnosti ve všech oblastech života.

13. Migrace a imigrace

Zásadní skutečností je, že současná nežádoucí imigrace, ať se podíváme do kterékoliv země Evropy, má ekonomické důvody. Politických emigrantů je tak málo, že nemá cenu se jimi zaobírat.

Snad nejlepším příkladem pro popis organizované imigrace jsou USA. USA snad po dvě staletí cílevědomě stahovala nejlepší mozky ze všech možných zemí světa. To jí umožnilo neskutečný ekonomický rozvoj a dosažení vedoucí pozice v řadě významných oborů. Současně se ale USA zuby nehty brání imigraci řekněme normálních lidí, tedy nevzdělaných nebo se základním vzděláním. Spojené státy již mají vlastní zkušenosti s koncentrací nežádoucích přistěhovalců v různých Bronxech. Takováto teritoria se již vymykají jakékoliv kontrole a jsou zdrojem a líhní nezvladatelných gangů, pro něž neplatí žádná společenská pravidla. USA přijímají tvrdá opatření k zamezení nežádoucí imigrace ať již přes pobřežní linii nebo mexickou hranici a vůbec nic si nedělají z námitek různých humanitních organizací. Velmi dobře si totiž uvědomují, na jaké neskutečné problémy by si zadělaly a kam by to mohlo dospět, pokud by nelegální imigraci nebránily.

Je až neskutečné, že si Evropa tohoto příkladu nevšímá, a nesnaží se problém stárnoucí evropské populace řešit obvyklým způsobem. V tomto okamžiku je třeba připomenout, že i Evropa již má své „Bronxy“ i když mnohé „Bronxy“ jsou spíše etnického charakteru. Nápad evropské komise otevřít Evropu pro několik milionů „mozků“ z Indie a Asie může jednak zadělat na velké problémy v budoucnosti a jednak může být kontraproduktivní.

Současní nežádoucí ekonomičtí imigranti pocházejí z chudých zemí Afriky a Asie. Místo toho, aby Evropa měla zájem na ekonomickém rozvoji méně rozvinutých zemí a podporovala vzdělanost v těchto zemích, paradoxně se připravuje odsát jejich nejlepší mozky a tím tyto země vrhnout zpět, což bude mít za následek větší chudobu a vyšší nežádoucí imigraci do Evropy a povinnost živit další neproduktivní obyvatelstvo, pocházející z těchto zemí.

F. Hayek ve své práci „Osudná domýšlivost“ vyslovil správnou myšlenku, že je paradoxní, že státy, které pokrytecky nabízejí humanitární pomoc chudým a zaostalým státům přímo jejich chudobu způsobují. Jednou jsou to Spojené státy, jindy Izrael, jindy Německo, jindy Jihoafrická republika, které pod záminkou nabídky lepších pracovních příležitostí okrádají řadu států o jejich nejlepší mozky. Pak, místo toho, aby se životní úroveň takové země díky vzdělanosti národa zvedala, prohlubuje se propast chudoby a dochází k nekontrolovatelné a nezvládnutelné emigraci obyvatel chudých zemí do vyspělých zemí, které pak paradoxně na sebe přebírají povinnost starat se o přistěhovalce a řešit jejich problémy na úkor vlastního obyvatelstva.

V Itálii a ve Francii již panuje napjatá atmosféra v otázce imigrace. Oba státy začínají silně pociťovat důsledky příliš liberálního přístupu k imigraci a bez ohledu na podrážděné reakce obránců lidských práv přijímají razantní opatření na zamezení nežádoucí imigrace.

Lepším řešením se jeví provedení dvou zásadních opatření. Zvýšit porodnost a růst tradiční evropské populace a všemi prostředky zabránit nežádoucí imigraci odlišných náboženských a kulturních etnik. Nejde o žádný rasismus, jde jen o varování a obranu před možnými následnými konflikty, jaké probíhají prakticky po celém světě a které by bylo možné velmi snadno zatáhnout do relativně klidné Evropy. Až bude nutné používat zbraní k řešení konfliktů a pacifikaci nezvladatelných gangů (Francie již má své zkušenosti – těžko lze asi spočítat vypálená auta a vyrabované obchody), bude pozdě. V nepříliš vzdálené budoucnosti by stejná situace mohla nastat i u nás, proto je nutné odmítnout nápady s modrými či zelenými pracovními kartami. Realistická konzervativní strana bude prosazovat maximálně účinný boj proti nelegální imigraci a trvalému usídlování nelegálních přistěhovalců.

14. Volební systém

Poslední volby ukázaly, že současný volební systém není nejoptimálnější. Nejde ani o to, že vytvářené povolební koalice jsou značně nesourodé. Jsou hlavně velmi křehké a kterýkoliv řešený problém může znamenat jejich rozpad, protože hlavním argumentem je jakási pseudonezpronevěra voličům a volebnímu programu (žádná ze stran koalice nerealizuje program, se kterým šla do voleb, takže se svým voličům stejně zpronevěří). Proto místo jasných a srozumitelných zákonů vznikají různí kočkopsi, vylepšovaní stovkami pozměňovacích zákonů do nesrozumitelné, mnoho výkladů umožňující podoby, která bezprostředně po uvedení do života vyžaduje novelu.

Tím, co je předmětem předvolebních klání jednotlivých politických stran, by nemělo být něco hmatatelného, nějaký krátkodobý jednoduchý úkol, ale ideologické směřování společnosti. Buď doprava nebo doleva, to znamená buď kapitalismus se svými staletími prověřenými morálními a kulturními tradicemi a rozšířeným řádem nebo uměle vymyšlený socializmus se všemi jeho neduhy. Občanům by mělo být z předvolebních vystoupení politických stran zcela jasné, proč tam či onam.

Tohoto lze dosáhnout jedině zavedením většinového volebního systému. Vítěz voleb musí mít možnost realizovat svou představu, kterou občanům předložil v průběhu předvolebního soupeření. Musí mít dost času na to, aby realizací nezbytných kroků občany přesvědčil, že i zdánlivě nepopulární opatření jsou z dlouhodobého hlediska nejen nezbytná, ale i výhodná. Argumentace, že i malé politické strany mají právo realizovat svůj program, a proto jsou nutné koalice, je lichý. Žádná politická strana nemusí být malá. Pokud občanům nabídne rozumný program, může být velká. Záleží jen na ní.Realistická konzervativní strana bude prosazovat zavedení většinového volebního systému.

15. Volba prezidenta

Současný systém volby prezidenta Poslaneckou sněmovnou, která je vlastně kolbištěm politických stran, představuje pro prezidentské kandidáty značné riziko, vzbuzující v nich přímo nechuť zúčastnit se prezidentských voleb, protože i relativně přijatelný kandidát pro všechny občany může být „nepřijatelný“ pro většinu politických stran a jen proto, že si předsedové těchto stran usmyslí, že prostě ne a ne, nebude prezidentskou funkci vykonávat většinou lidí oblíbená osobnost. Ani potenciální vítěz takovéto volby to nemá jednoduché. Stačí, aby se jeden poslanec špatně vyspal nebo aby se mu nelíbilo jedno kandidátovo vystoupení a rázem se z prezidentské volby stává fraška. Nakonec je prezident zvolen hlasy poslanců z „nepřátelského“ tábora a v následujícím předvolebním období je mu to neustále předhazováno.

Má-li být volba prezidenta důstojná a má-li být opravdu vůlí lidu, jak si úřad a pozice prezidenta ve státě zasluhuje, musí být prezident volen přímo lidem. Jedině tak lze zajistit, aby se kandidát a následně prezident nestal terčem útoků špiček politických stran, aby se nemusel cítit být zavázán a bát se kriticky se vyjadřovat na adresu těch politických stran, které se „starají“ o nekonečné politické tahanice a nechutné vzájemné osočování. Realistická konzervativní strana bude prosazovat a hájit přímou volbu prezidenta.

16. Prezident

Některé události velmi zřetelně poukazují na skutečnost, že institut prezidenta by měl být vybaven rozsáhlejšími pravomocemi a měl by v politickém životě země hrát významnější roli. Občané stále silněji pociťují absenci silné morální autority, která by mimo jiné byla schopná „umravnit“ politiky a parlament a která by měla pravomoc napravit evidentní porušení morálních zásad a právních aktů.

Na dvou příkladech z mnoha lze demonstrovat nutnost diskuse nad rozsáhlejšími pravomocemi prezidenta a institutu prezidenta vůbec.

Nedávno uzavřená aféra ministra Čunka byla podle názoru mnoha právníků ukončena nestandardním (lépe řečeno nezákonným) způsobem. Ministr spravedlnosti se hájí tím, že zákon mu neumožňuje zasáhnout do případu a neumožňuje mu nařídit obnovení řízení a jeho dovedení k soudnímu přelíčení. Nelze se vyhnout domněnce, že případ ministra Čunka byl ukončen na základě politické objednávky, neboť byla poslanci KDU-ČSL vyslovena přímá hrozba pádu vlády, bude-li ministr Čunek odvolán z vlády nebo postaven před soud.

Náš parlament předvádí občanům aroganci moci, nad kterou neexistuje žádná kontrola a která si je schopná navrhnout a schválit zbytečné a nesmyslné komise a subkomise, poradce poradců, výbory a podvýbory podvýborů, které jim, aniž by vykázali nějakou činnost, přinášejí další peníze k jejich již tak nemorálním finančním nárokům a náhradám. Neexistuje v zemi instituce, která by upozornila poslance na jejich nemorální chování, neexistuje instituce, která by byla schopná pohnat k zodpovědnosti ministry, poslance a další státní úředníky, kteří svým jednáním způsobují státu a potažmo občanům miliardové škody (Diag Human, CME apod.).

Takovéto případy vyvolávají v občanech přesvědčení, že politici jsou jakási nedotknutelná kasta nadlidí, která je schopná sama pro sebe přijmout taková opatření, která je činí absolutně imunními před jakýmikoliv následky jejich nekompetentního konání.

Kandidáti na prezidenta by neměli být loutkami v rukou předsedů politických stran, kteří z volby prezidenta dělají nechutné a nedůstojné divadlo. Zájemci o úřad prezidenta by měli mít možnost představovat se veřejnosti po celou dobu funkčního období, aby občané měli možnost dostatečně se seznámit s osobností prezidentského kandidáta a mohli se při volbě prezidenta zodpovědně rozhodnout.

Prezidentský úřad by měla vykonávat osobnost s nejvyšší morální autoritou, která nebude pod vlivem žádné politické strany (nebude ani politickou stranou kandidována), která bude vybavena rozsáhlejšími pravomocemi a bude mít odvahu veřejně proklamovat své přesvědčení tím, že odmítne stvrdit svým podpisem evidentně protiprávní a nemorální rozhodnutí politiků nebo státních úředníků. Realistická konzervativní strana bude prosazovat přímou volbu prezidenta.

17. Romská komunita

V současné nezdravé době, kdy každý pokus o řešení problémů romské komunity dostává nálepku rasistický, je velmi obtížné vypracovat materiál, který by přesně popisoval skutečnou mentalitu, situaci a pozici Rómů v české společnosti, na základě kterého by bylo možno připravit dlouhodobý plán adaptace Rómů na společenské podmínky většinové české populace.

Je ve vlastním zájmu Rómů bez přetvářky a pokrytectví konstatovat, že vztah české komunity k Rómům je dán jejich špatnou pověstí, kterou si v průběhu uplynulých desítek let sami vybudovali a neustále budují. Žádná česká rodina si nedovolí a ani nedokáže tak totálně vybydlet obytný dům, nedokáže být tak nehorázně drzá, že prodá do sběru radiátory ústředního vytápění z vlastního bytu a pak si stěžuje, že jí není dodáváno teplo.

Díky deformovanému jazyku byla obydlí, ve kterých se spontánně koncentruje romská komunita označena jako gheta. Nazývá někdo arabské čtvrti ve francouzských městech, čínské čtvrti v amerických městech nebo vietnamskou čtvrť v Praze ghetem? V žádné z těchto čtvrtí není takový binec, jako v romských lokalitách. V každé romské lokalitě je aktuální stav výsledkem a důsledkem životního stylu Rómů a jejich neochoty podřídit se společenským a morálním pravidlům české komunity.

Díky štědrému systému socialistické éry byla nastartována populační exploze romského etnika a hrozí zcela reálné nebezpečí, že v průběhu několika desítek let bude muset každá česká rodina povinně živit jednu romskou rodinu. Stát (rozuměj český národ) nebude mít dost peněz na výplaty podpor a budou reálně hrozit otevřené střety obou komunit, kdy česká komunita bude odmítat živit romské příživníky a romská komunita se bude dožadovat prostředků na živobytí, aniž by nějak přispěla do společné kasy. V republice není dost kovového odpadu, jehož sběr a prodej (mimo krádeží) by mohl Rómy uživit a není a ani nebude dost nekvalifikované práce, na kterou Rómové svou inteligencí stačí.

Neexistuje nejmenší důvod, proč by se česká společnost měla nějak přehnaně zajímat o situaci v romské komunitě a proč by jí měla být věnována nějaká mimořádná pozornost a péče. Dožadují-li se stejných práv, jako mají Češi, musí mít také stejné povinnosti a musí se podřídit stejným pravidlům. Všechny ty fantasmagorické nápady o násilnou asimilaci Rómů svědčí o absolutní neznalosti podstaty romské problematiky.

Ve vlastním zájmu romské komunity (a to si musí Rómové sami uvědomit, a pokud ne, budou k tomu muset být donuceni) je nezbytné okamžité zastavení populační exploze a dosažení stavu, kdy romská žena bude mít jedno, maximálně dvě děti. Tím by měl být vytvořen dostatečný prostor pro to, aby romské ženy zvládly výchovu svých dětí, mohly jim poskytnout odpovídající péči, výživu a přinutily je absolvovat povinnou školní docházku a také měly dost času připravit je na povinnost živit se v budoucnu poctivou prací. Rómům musí být vytvořena možnost zvednout svou inteligenční úroveň, aniž by však byla ohrožena inteligenční úroveň české populace. Nemusí mít středoškolské či vysokoškolské vzdělání, mohou být skvělými a zručnými řemeslníky, hudebníky, umělci, mohou být uznávanými členy české společnosti v oborech, na které stačí.

Je to úkol na několik desítek let, a má-li se zabránit otevřené nenávisti vůči Rómům, musí být neprodleně nastartován.

Realistická konzervativní strana bude prosazovat vyžadování stejných práv i povinností všech příslušníků české společnosti.

18. Energetická koncepce

Výroba elektrické energie se s růstem ekonomiky stává dominantním problémem. S ohledem na její specifické vlastnosti, totiž že ji nelze skladovat a že je nezbytný stabilní a téměř konstantní výkon, prioritu si zasluhují zdroje, které tyto požadavky splňují. Bezesporu je nezbytné podporovat jako doplňkové všechny alternativní způsoby výroby elektřiny. Bohužel ale není možné na nich stavět základy energetické koncepce. Nejvýhodnější je samozřejmě výroba elektřiny z vodních elektráren, které umožňují téměř okamžité odstavení a opětné najetí maximálního výkonu. Naše území však nedisponuje dostatečnými vodními toky, je však ale možné i malé vodní toky využít ke stavbě malých vodních elektráren. Zelenými navrhované paroplynové elektrárny jsou určitě šetrné k životnímu prostředí, mohly by však Českou republiku uvrhnout do ekonomické a politické závislosti na dodavateli plynu.

Prioritu a maximální podporu si tedy žádá výroba elektřiny v jaderných elektrárnách, přes veškeré jejich nedostatky však jediný zdroj výroby elektřiny, který činí Českou republiku soběstačnou ve výrobě elektřiny a relativně nezávislou na dodávkách paliva. Zároveň je nezbytné věnovat maximální úsilí vědeckému výzkumu, zaměřenému na opětné přepracování vyhořelého jaderného paliva, aby mohly být v dohledné době zužitkovány jeho zásoby v ČR.

Realistická konzervativní strana bude podporovat rozvoj jaderné energetiky současně s hledáním možností, jak udržet co nejdéle v provozu uhelné elektrárny.

19. Nákladní automobilová doprava

Je nesporné, že vzrůstající ekonomika postkomunistických zemí sebou přináší nezbytný nárůst přepravy zboží, surovin a materiálů. Stěžejními jsou bezesporu automobilová a železniční doprava, lodní má jen omezený význam, je dobře využitelná zejména při přepravách velmi těžkých a rozměrných nákladů.

Kamionová přeprava má mnohé výhody ve srovnání s železniční, to nelze popřít. Bez překládky a časového zdržení putuje náklad od dodavatele k odběrateli. Tento komfort nemůže železniční přeprava nabídnout, přesto má železniční přeprava i některé výhody ve srovnání s kamionovou. Zejména nerušený provoz o víkendech.

Jedním z důvodů, proč se zvyšuje tlak na kamionové přepravce, aby přenesly aspoň část objemů přeprav na železnici, je přetížení páteřní dálnice, zejména tranzitní dopravou z Balkánu do Západní Evropy a zpět. Zvyšující se ekologické zatížení přilehlých regionů a omezování zejména turistické osobní automobilové dopravy přimělo některé politické strany k přijímání drastických opatření, k omezení kamionové dopravy zkracováním provozní doby až na jen čtyři dny v týdnu, což má zase negativní dopady na ekonomiku všech zemí Evropy, včetně České republiky. Doprava se prodražuje, časy dodávek se prodlužují, řidiči tráví nekonečné hodiny v kabinách kamionů místo toho, aby aspoň trochu žili jako lidé. Kdo nepracoval jako řidič kamionu, nepochopí. Úřady a Poslanecká sněmovna se snaží stále novými opatřeními učinit kamionovou dopravu bezpečnější. „Kolečko“ zaznamenává rychlosti jízdy a povinné přestávky na odpočinek. Nezaznamenává však, zda řidič odpočíval nebo čas odpočinku prohýřil v hospodě nebo jinde, zda nastoupil jízdu vyspaný a v dobré psychické pohodě. Pevně stanovená doba denního výkonu, nucené přestávky a omezení kamionové dopravy o víkendech přinášejí paradoxně spíše negativa než pozitiva. Život řidiče během jízdy ovlivňuje několik časových faktorů. Měl by stihnout stanovený čas vykládky, čas nakládky a rád by se včas dostal domů. Díky nařízeným omezením ale většinou něco nestíhá. A potom, ač v dobré pohodě a odpočatý, musí zastavit pár kilometrů od cíle a promarnit dva dny čekáním, než uplyne víkend, aby mohl pokračovat, stejně tak musí zastavit pár kilometrů od domova po čtrnáctidenním pendlování po Evropě, protože mu to nařizuje zákon. Musí kamion někde odstavit, dopravit se domů, pak se opět vrátit ke kamionu a dokončit cestu. Tyto negativní zkušenosti nutí řidiče ke spěchu, k jízdě v nervozitě, zda stihnou, k jízdě i v situaci, kdy by jinak na dvě tři hodiny vypnul a pak v klidu pokračoval s vědomím, že stihne, že dojede až na místo. Stejně nesmyslná je i domněnka, že řidiči budou lépe a kvalitněji jezdit, když budou vlastnit neskutečně drahou duplicitu řidičského průkazu, průkaz profesní způsobilosti. Nikdy a nikoho nenaučí jezdit v klidu a pohodě libovolné množství dokladů a certifikátů. Problém řidičů kamionové dopravy je jinde. Je to namáhavá a stresující práce a nelze ji dělat dlouho. Řešení je nutno hledat nikoliv v poslaneckých lavicích, ale mezi dopravci a řidiči kamionů. Ve spolupráci s policií. Uvolnit příliš sešněrovávající pravidla, dát řidiči více volnosti, aby si sám rozhodl, zda se cítí v pohodě a může ještě nějaký čas pokračovat v jízdě, nebo se cítí unavený a potřebuje na hodinu či dvě vysadit. Samozřejmě nelze požadovat ani povolit, aby řidič seděl za volantem 24 hodin, ale dvou až tří hodinovou toleranci délky denního výkonu by bylo možno povolit.

Kromě tohoto určitého uvolnění existuje řešení, které aspoň část, zhruba 25 - 30% kamionové přepravy, přesune na železnici a umožní přepravy materiálů a nákladů i o víkendech.

Realistická konzervativní strana bude toto řešení realizovat.

20. Boj proti kriminalitě

Liberalizace společnosti umožnila bujení klasickým i novým formám kriminality. Nezvladatelní žáci, terorizující své učitele, maskovaní brutální výrostci v okovaných botách, dokazující si svou odvahu na bezbranných okolojdoucích, „sportovní fanoušci“, navštěvující sportovní utkání s jediným cílem rvát se a ničit cizí majetek, zloději, bezostyšně rozkrádající všechno, co lze ve sběrných surovinách zpeněžit, různé druhy zakuklených „demonstrantů“, kterým anonymita davu i vlastní umožňuje ničit, krást a drancovat, policisté zneužívající svého postavení k páchání trestné činnosti, nepoctiví podnikatelé, unikající trestní odpovědnosti pod dohledem policie, manažeři, odměňovaní za krachy firem „zlatými padáky“, nezodpovědní bankéři, kterým nelze prokázat úmysl, když připraví o veškeré úspory tisíce klientů, politici, zapletení do korupčních afér a neschopní v zájmu pravdy přijmout osobní odpovědnost za své protizákonné konání. Všichni ochraňovaní různými typy svobod a práv tak rozsáhlými, že paradoxně častěji na řádění vandalů doplatí slušný občan, než delikvent. Na druhé straně pomyslné barikády v podstatě bezbranný občan, který je přesvědčován, že se soudní cestou lze domoci práva a spravedlnosti.

Proti všem formám kriminality je možno najít vhodný způsob boje. Stát, reprezentovaný politickými představiteli však není vždy ochoten tyto formy hledat. Tu se ohání ústavou, tu zase tvrzením, že zákon to či ono neumožňuje nebo nedovoluje. Jakoby ústava i zákony byly jednou provždy dané a nebylo je možno ani pod tlakem zhoršující se situace změnit.

Boj s rozrůstající se kriminalitou je potřeba někde začít. Snad největším problémem, aniž si to kdo uvědomuje, je nesnadno postřehnutelná kriminalita dětí. Ty jsou hrdiny bezduchých filmů přesvědčovány o tom, že kopance do hlavy nebolí, že bodnutí nožem také nebolí a hrdina je ten, kdo postřílí nejvíce „těch zlých“, strach a netečné okolí vzbuzuje v dětech dojem, že spolužákovi lze beztrestně ukrást svačinu, že pod pohrůžkou násilí nebo za použití násilí lze snadno získat mobil či peníze. Roste vulgarita, agresivita a brutalita mládeže. Nelze se divit, že jsou nutkáni si to vyzkoušet a nedostupnost okamžitého trestu jim v tom napomáhá. Zvrácená ochrana práv dítěte pak dospěla tak daleko, že ze svých potomků vychováváme bezcitné, sprosté parchanty, kteří jsou schopni své vlastní rodiče pohnat před soud.

Je nezbytné provést do ochrany a práv dítěte takové zásahy, které vrátí rodičům zpět patřičnou autoritu, umožní rodičům i za použití fyzického násilí (nikoliv však týrání) okamžitě trestat jakékoliv projevy nemorálního a nevhodného chování, a současně dětem důrazně připomenou i jejich povinnosti vůči rodičům, učitelům a jejich okolí. Obdobně i učitelé musí mít možnost účinně trestat projevy drzosti, arogance a nepřístojného chování žáků. A oběti všech forem útoků musí nabýt přesvědčení, že jim bude pomoženo. Jisté nápravy by bylo možno dosáhnout zavedením vyučovacího předmětu Občanská výchova, ve kterém by bylo vyučováno občanské soužití, morálka a výklad Trestního zákoníku s prezentací praktických příkladů ze života.

Neméně závažnou je nenápadná kriminalita davu, mající však velké morální i hmotné dopady na společnost. Ohánějíce se svobodou shromažďování a svobodou projevu, uschováni v anonymitě davu a s tvářemi zakrytými kuklami, vydávají se levicoví i pravicoví extrémisté, antiglobalisté, „sportovní fanoušci“, za doprovodu armády policistů vstříc adrenalinovému dobrodružství do ulic našich měst. Pak stačí jen malá jiskřička, ať již zvenčí nebo zevnitř davu, a nastává bezuzdné ničení, zapalování aut, drancování obchodů. A protože naše zákony říkají, že pachateli je potřeba čin, přečin nebo zločin dokázat, a v případě davu je to nemožné, každý takový „hrdina“, chráněn davem, maskován a posilněn alkoholem pak nabývá stále většího sebevědomí a vyvolává to v něm pocit, že si může dovolit cokoliv, a že v krajním případě ho z toho dobrý právník vyseká. Tento subjektivní pocit je posilňován ve stále větší míře se v našem životě objevujícím paradoxem viny, kdy útočník nebo vetřelec je ve výhodě vůči napadenému. Jestliže útočník násilím vnikne do cizího domu a je v sebeobraně napadeným zraněn, nebude souzen útočník, ale paradoxně napadený. Je to absolutně postavené na hlavu. Pokud nebude všem členům společnosti vtlučen do hlavy fakt, že viník je ten, kdo vnikne na cizí pozemek, do cizího objektu, zmocní se cizí věci, ať se mu následně přihodí cokoliv, nelze nastolit pořádek a spravedlnost.

Ochrana životů, zdraví a majetku musí mít vyšší prioritu, než svoboda shromažďování a svoboda projevu. Samozřejmě nikdo nebude nikomu bránit demonstrovat za cokoliv. Demonstranti mohou řvát, dupat, pískat, mávat transparenty a vlajkami. Nikdo jim nebude bránit. Ale v okamžiku, kdy se kdokoliv z davu dotkne cizího majetku nebo zaútočí na jinou osobu, musí následovat nekompromisní postih.

Je nezbytné vypracovat a přijmout takovou úpravu zákona, která bude umožňovat tvrdě postihovat každý projev násilnického chování, ničení, vandalizmu a drancování. Ať již se bude jednat o shromáždění extrémistů, nebo rozvášněných fanoušků, nemohou být jen zkontrolováni a propuštěni. Nelze připustit, aby se pachatelé výtržností ukrývali za anonymitu davu nebo kukel. Policisté v terénu musí mít možnost celou akci, která bude mít násilný charakter a u které bude předpoklad, že by mohla přerůst do vandalizmu a bezuzdného ničení cizího majetku, mnoha kamerami pečlivě zdokumentovat. Zasahujícím policistům musí být umožněno celý dav vyzvat k vydání konkrétních osob, které se ničení nebo drancování dopustily. V případě, že dav viníky odmítne označit a vydat, musí být policii umožněno celý dav v nějakém prostoru uzavřít a následně jednoho člena davu po druhém z davu vytáhnout a identifikovat. Každému bude založena osobní karta, na které mu bude zaznamenána účast na davovém vandalizmu. Kartotéka bude zveřejněna na internetu. Po vyčíslení davem spáchané škody bude každému členu davu doručen požadavek na úhradu poměrné části škody, byť by se ničení nebo rabování sám přímo nezúčastnil. A úhrada bude nekompromisně vyžadována, i soudní exekucí na kapesné, sociální dávky, mzdu, odměnu nebo důchod. Stejně tak bude vyžadována úhrada nákladů na vyslání policejní jednotky, jejíž účast bude vynucena ochranou veřejného pořádku, majetku nebo zdraví občanů. Je nemyslitelné, aby občanovi byl zapálen automobil, zaparkovaný před jeho domem nebo vydrancován obchod, a úhrada nebyla vyžadována od pachatele nebo pachatelů. Dožadují-li se pak pachatelé na radu svých právníků dodržování jejich práv, musí být na nich vyžadováno respektování práv i ostatních občanů a nelze v nich pěstovat pocit beztrestnosti.

Jak bude v případě výtržností proti davu postupováno, musí být organizátorům akce předem dáno na vědomí. A formou rozsáhlé informační kampaně, včetně prezentace na internetu i v jiných jazycích, to musí být dáno na vědomí celé společnosti. Nelze připustit následné výmluvy, že o vynucovacích opatřeních nevěděli.

Určitě bude toto opatření přijatelnější, než dopustit, aby občané v ohrožených oblastech vyšli do ulic se zbraní v ruce a chránili svůj majetek. A bezesporu je přijatelnější potrestat úhradou části škody vandala, který sice přímo neničil, ale odmítl přes výzvu opustit řádící dav a pomoci vyselektovat skutečné ničitele, než dopustit, aby se občanovi, který z finančních nebo jiných důvodů neměl svůj automobil nebo obchod pojištěný, nedostalo od vandalů náhrady. Neexistuje nejmenší důvod, proč by škody, napáchané vandaly z řad extrémistů nebo „sportovních fanoušků“ měly hradit pojišťovny nebo dokonce sami postižení. Neexistuje důvod, proč by neměly České dráhy vyžadovat úhradu jízdného nebo úhradu zničeného zařízení vlaku. Neexistuje důvod, proč by na řádění „fanoušků“ měl doplácet klub, kterému byla způsobena škoda.

V případě zahraničních výtržníků musí být jejich autobus ve spolupráci s policií zadržen a vrácen na místo výtržností nebo rabování a musí být vůči nim postupováno stejně, jako vůči místním.

Obecná kriminalita má také narůstající tendenci. Pro slušného občana existují desítky omezení, pro zločince žádná. Lze si představit, že předstih zločinců, kteří na získání zbraně nepotřebují zbrojní pas, lékařské osvědčení či absolvování náročného kurzu, bude eliminován tím, že každý občan České republiky bude ze zákona povinen nosit u sebe zbraň. Tím by se srovnal rozdíl v šancích. Útočník i obránce by je měli stejné. Bohužel zločinci disponují také zbraněmi, které se nedají koupit ani ukrást. Je to arogance, drzost, agresivita, zlá povaha a anonymita. A proti uživatelům těchto zbraní se nelze bránit jinak, než bojem na všech úrovních společnosti, od výtržníků po vrcholné politiky.

Proti zlořádu ve společnosti však stojí nedostatečně vycvičená a špatně materiálně vybavená policie. Její pravomoci jsou díky nezkušenosti a několika necitlivým nebo vyloženě zhovadilým zásahům některých policistů neustále oklešťovány. Policisté mají svázané ruce zaručenými osobními svobodami jednotlivců a stále více zdůrazňovanými možnostmi zneužití. Vyšetřování není vedeno dostatečně důrazně do hloubky a šířky, v určitém okamžiku se vyšetřovatel spokojí s nějakým tvrzením obviněného. Vyšetřovací týmy proto musí být vyškoleny v nejlepších zahraničních institucích, musí projít speciálním psychologickým kurzem, ve kterém se naučí, jak klást otázky a jak sledovat jednotlivé nitky často velmi propletených případů, musí být vybaveny špičkovým laboratorním vybavením bez ohlednu na náklady.

Všichni policisté, sloužící v ulicích při zajišťování veřejného pořádku musí být vyškoleni v několikaletém kurzu pod vedením zahraničních instruktorů a musí být vybaveni takovými pravomocemi, které jim umožní účinně proti výtržnostem zasáhnout. Musí mít možnost donutit potenciální výtržníky odkrýt jejich identitu, skrytou pod kuklami, identifikovat jejich totožnost a pořídit jejich obrazový záznam. Žádná výmluva nebude brána na vědomí, protože každý bude předem vědět, jak bude vůči němu postupováno v případě jeho nepřístojného chování.

Pakliže nebude možno vandaly a ničitele přimět ke slušnému chování, všem majitelům obchodů, automobilů a dalšího osobního majetku bude umožněno, aby svůj majetek bránili se zbraní v ruce. Nemusí se jednat o střelnou zbraň. Mohou se pro účel obrany osobního majetku v ohrožených lokalitách organizovat do uliční domobrany. Výtržníkům musí být dáno na vědomí, že nemohou beztrestně ničit a drancovat. O tom, že bude tímto způsobem proti nim postupováno, jim musí být dáno předem na vědomí.

Realistická konzervativní strana bude usilovat o přijetí takových zákonných norem a takových opatření, které umožní účinně chránit zdraví a majetek občanů.

21. Spravedlivý socialismus a "nespravedlivý" kapitalismus.

V jedné vesnici na Jižní Moravě bydlela paní Ranvelková. Chodila do zaměstnání a stejně jako každý v okolí, obdělávala po práci kousek pole, na kterém převážně pěstovala pro svou potřebu okurky. Jednou ji navštívila známá z Prahy. Paní Ranvelková připravila nějaké občerstvení a jako přílohu podala své okurky. Návštěvnice, překvapená skvělou chutí nakládaných okurek, navrhla paní Ranvelkové, aby zkusila své nakládané okurky nabídnout obchodu. Paní Ranvelková se zpočátku zdráhala, ale nakonec zvítězil její podnikavý duch a touha po lepším životě. Všichni v rodině ji od záměru odrazovali, argumentovali neskonalými problémy, nedostatkem peněz, neznalostí trhu, prostě tisíce důvodů, proč se do toho nepustit. Ale paní Ranvelková byla vytrvalá bojovnice. Silně zariskovala, zastavila bance svůj rodný dům, vzala si úvěr, pronajala si více polí a pustila se do práce. Pracovala neúnavně dvanáct hodin denně a sedm dní v týdnu. Zpočátku se nedařilo. Nevěděla jak na to, byla velká konkurence, zákony jí také zrovna nepřály. Ale ona se nevzdávala. A najednou, po deseti letech usilovné práce, se dostavily výsledky. O její nakládané okurky projevily zájem obchodní domy, ozvali se zájemci ze zahraničí a paní Ranvelková se stávala bohatou. Rozšířila výrobu, rozšířila sortiment, lidem v okolí smluvně zaručila odběr jejich výpěstků, lidé začali více pracovat a celé oblasti se začalo dobře dařit. Paní Ranvelková nebyla skrblík, místnímu folklórnímu kroužku pořídila vybavení a hradila mu cesty do zahraničí na festivaly, postavila nové hřiště pro místní fotbalovou jedenáctku, vybudovala rybník, aby děti měly v létě kde dovádět a v zimě bruslit. A konečně po mnoha letech si i ona sama mohla dopřát luxusní dovolenou v zahraničí, nový dům a nové skvělé auto. Nikdo jí ale nezáviděl, protože každý věděl, jak svého bohatství dosáhla.

V blízkém okresním městě v té době bydlel nějaký pan Kroněk. Také chodil do zaměstnání, ale ve svém volném čase chodil na ryby. A tam se mu hlavou honily různé myšlenky. Často si říkal, že není spravedlivé, aby paní Ranvelková byla tak bohatá, a on ne. Přemýšlel, jak to udělat, aby se mohl také nějak podílet na jejím bohatství. Jednou se vypravil za svými dvěma kamarádkami a předložil jim svůj návrh. Založí politickou stranu, která bude do svých řad lákat členy příslibem snadného zbohatnutí. Budou ji nazývat socialistickou nebo komunistickou, co se bude lépe hodit. A budou to dělat tak, že všem podnikavcům, jako je paní Ranvelková, prostě jejich fabriky seberou, dají do nich své ředitele a zisk si budou všichni spravedlivě dělit a všichni budou bohatí. Návrh se jim líbil, ale měly obavy, že majitelé fabrik jim je nebudou chtít dát. I na to měl pan Kroněk odpověď. Založí ze svých příznivců ozbrojené oddíly, nazvou je Lidové milice, protože to budou představitelé lidu, a fabrik se zmocní třeba násilím. A tak začali verbovat členy do nové strany. Vidina byla lákavá, strana rostla a mohutněla, až nakonec vyhrála volby a v parlamentu prosadila zákony, které jim umožňovaly podnikavcům typu paní Ranvelkové sebrat jejich fabriky. Samozřejmě i paní Ranvelková přišla o svoji fabriku, kterou dlouhá léta budovala. Ale aby byla nová strana vůči ní spravedlivá, mohla ve své fabrice pracovat jako vrátná.

Jak šel čas, přestával být o okurky z fabriky paní Ranvelkové zájem. Všichni říkali, že to už není ono, že okurky paní Ranvelkové byly lepší. Obchody přestaly okurky odebírat, až situace dospěla tak daleko, že z fabriky se stal sklad dovážených okurek ze zahraničí. Oblast začala zase chudnout, folklórní kroužek byl zrušen, místní fotbalisté hráli ve stokrát praných dresech o dvě třídy níže. Nebyla bohatá ani paní Ranvelková, ani Jižní Morava, ani celá společnost.

Problém chudoby místo bohatství byl v tom, že Paní Ranvelková odmítla i za cenu ztráty života nebo dlouhého vězení vydat své osobní tajemství. Tím bylo složení macerátu, který dával okurkům nezaměnitelnou chuť. A druhým problémem bylo pracovní nasazení ve fabrice. Ředitel jezdil po schůzích, pracovníci se flákali, nikdo se o nic nestaral, všichni chtěli jen brát, a nic nedávat.

A tak to dopadlo i v celé zemi. Místo prosperující a blahobytné společnosti chudoba, zboží na příděl, černý trh, úplatky, korupce. Jednoho krásného dne si občané země řekli – dost! Vyšli do ulic, svrhli vládnoucí politickou stranu, zvolili si nové zástupce, kteří věděli, jak vzniká bohatství jednotlivce a celé společnosti, vrátili všechny fabriky potomkům jejich původních majitelů a celá země začala zase vzkvétat a bohatnout. A na trhu se opět objevily skvělé okurky paní Ranvelkové

Realistická konzervativní strana bude vždy podporovat "nespravedlivý" kapitalismus a bude ctít soukromé vlastnictví.

Ve společnosti panuje mylný názor, podporovaný levicovými politiky a nesprávně zakotvený v Ústavě, že zdravotnictví je bezplatné. V žádné komunitě na Zemi nikdo neléčí bezplatně, ani domorodý šaman ne. Pravděpodobně by tedy bylo správnější hovořit o solidárním, nikoliv bezplatném zdravotnictví.

Jsou ve společnosti jedinci, kteří jdou k lékaři jednou za rok, jiní za celý život neutrpí žádný úraz a lékaře prakticky nepotřebují, a další zase využívají své vlastní metody pro léčení běžných chorob a nepotřebují dlouhodobě žádné léky. Přesto všichni formou zdravotního pojištění solidárně přispívají na léčení těch častěji nemocných, kteří tvoří druhou skupinu. Tato druhá skupina čerpá lékařskou péči z různých důvodů nadměrně nebo neoprávněně. Nejsou vzácné případy, že jeden a tentýž pacient navštíví svého obvodního lékaře pětkrát v týdnu, jiní, místo aby se šli zaregistrovat na Pracovní úřad když je jejich firma v potížích, navštíví svého obvodního lékaře a obdrží neschopenku na libovolně dlouhou dobu s těžko odhalitelnou diagnózou. K těmto dvěma skupinám se přidružuje třetí, která je nejproblematičtější, přestože lékařskou péči nezneužívá.

Jsou to senioři, kteří jsou dlouhodobě upoutaní na lůžko, pro které již život ztratil jakýkoliv smysl, a kteří nekonečně dlouho čekají na smrt. V nedávné době staří lidé, sešlí věkem a neschopní se pohybovat a přijímat potravu, umírali zcela přirozeným způsobem a odcházeli ze světa smířeni s tím, že jejich čas prostě vypršel. Dnes je tento způsob odchodu lidí ze světa pokládán za nehumánní, a za pomoci složitých přístrojů a kilogramů léků jsou násilně udržováni při „životě“, i když již nevnímají nic kolem sebe a nejsou schopni přijímat potravu. Proč tomu tak je, by mělo být předmětem celonárodní diskuse, a nemusí být hovořeno o eutanázii, může se hovořit o přirozeném odchodu člověka ze světa z důvodů sešlosti věkem.

Ve všech vyspělých zemích se ministři zdravotnictví snaží vymyslet optimální zdravotní systém, který by potřebným poskytoval zdravotní péči na požadované úrovni a zároveň zabránil nadměrnému plýtvání. Léky i penězi. Je zřejmé, že je nezbytné na samém počátku rozhodnout, zda bude zdravotnictví řízeno trhem, nebo vládou. Zcela. V současné době fungující různé typy hybridů, polostátních a polosoukromých, jsou zlatým dolem pro různé zájmové skupiny. Protože ať si říká, kdo chce, co chce, i zdravotnictví je byznys. Aniž si to kdo asi uvědomuje, nejzásadnějším problémem je přesvědčit celou společnost, lékaře i pacienty, že i zdravotnictví je potřeba v prvé řadě posuzovat z ekonomického hlediska. Například v médiích je levicí často používán argument, že pravice se chová vůči lidem barbarsky, když uzavře v některé nemocnici porodnické oddělení. Je potřeba uvést, že je to sice nepopulární, ale z ekonomického hlediska správné. Má-li se udržovat v provozu oddělení, na kterém se za rok uskuteční méně jak tři sta porodů, ani ne jeden denně, to znamená přístrojové a personální vybavení, vytápění, uklízení a další náklady, přepočítáno na jeden porod je ekonomičtější posílit porodnické oddělení v okolních nemocnicích a rodičkám zabezpečit rychlý, pohodlný a bezpečný transport do těchto nemocnic. A takto je potřeba nahlížet i na další zdravotnické obory.

Lze srovnat dva modely zdravotnictví, jeden jakoby socialistický a jeden jakoby kapitalistický.

Socialistický bezplatný model předpokládá, že lidé budou formou zdravotního pojištění dávat k dispozici peníze zdravotnímu systému. Ten tvoří Zdravotní pojišťovna, která je správcem vybraných peněz a předává je zdravotnickým zařízením, která pacientům poskytují služby, praktičtí lékaři a nemocniční zařízení. Zdravotní pojišťovna žádné služby nenabízí a neposkytuje, je výhradně finanční institucí, podobně jako Finanční úřad. A je jen jedna, s pobočkami po celé zemi. Neboť platí-li pravidlo, že zdravotní pojišťovna může na svůj provoz spotřebovat 4 % všech vybraných peněz, při 25 zdravotních pojišťovnách by, teoreticky samozřejmě, spotřebovaly pojišťovny všechny vybrané peníze na svou režii. Pacienti již při styku s lékařem ani lékárnou žádné peníze neplatí. Někdo, Ministerstvo zdravotnictví nebo nějaký jiný orgán stanovuje, která nemocnice bude mít jaké oddělení, aby jejich využití bylo efektivní a zároveň nebylo nedostupné, stanovuje lékovou a cenovou politiku, rozhoduje, která péče je dostatečná a přiměřeně levná, prostě rozhoduje o všem tak, aby všichni měli k dispozici zdravotní péči v přijatelném rozsahu a kvalitě. Lze si představit situaci, že ředitel každé nemocnice bude zdůrazňovat její důležitost a bude požadovat vybavení nejlepší a nejdražší zdravotní technikou, zřízení všech odborných oddělení, aniž by ho zajímala ekonomická stránka věci, neboli do jaké míry bude jeho přístrojové vybavení využito.

Kapitalistický model předpokládá, že lidé neodvádí peníze na zdravotní pojištění a veškerou zdravotní péči si nakupují ze svých peněz při vyšetření nebo lékařském zákroku přímo u lékaře. Není potřeba zdravotní pojišťovna, protože peníze nejsou shromažďovány a nejsou přerozdělovány. Lékařské praxe vznikají podle potřeb trhu, nemocnice zakládají bohatí podnikatelé, kteří se rozhodli podnikat ve zdravotnictví, nemocnice, řízené správní radou, zřizují jednotlivá oddělení podle svých finančních možností a požadavků trhu, mají špičkové přístrojové vybavení a špičkový lékařský personál, protože jen toto přináší klienty a zisk, špatná nemocnice nenese nic, ke špatnému praktikovi nikdo nejde. Vyvstává ale závažný problém. Kterýkoliv občan se může dostat do situace, že utrpí úraz nebo onemocní nemocí, která si vyžádá náklady, které jsou nad jeho finanční možnosti. Na scénu v tomto okamžiku musí vstoupit solidarita méně nemocných s více nemocnými, aniž by byla zneužívána kýmkoliv. K solidaritě však nelze nikoho přinutit slovy, ani ji nelze v masovém měřítku organizovat. Solidaritu lze vynutit pouze penězi, vybíranými na základě zákona. Je zřejmé, že je nezbytný prostředník, kterým je Zdravotní pojišťovna. Takže klasický kapitalistický model je nemožný.

Je nezbytné skloubit oba modely do takového systému, který vybere od lidí peníze, dá je k dispozici instituci, která je bude spravovat a rozdělovat, který přinutí praktické lékaře i nemocnice pracovat zodpovědně, kvalitně a ekonomicky, který i pacienty naučí chovat se zodpovědně a ekonomicky, aniž by je týral. Z uvedeného vyplývá, že je nezbytný hybrid, napůl socialistický a napůl kapitalistický. Zdravotnictví musí být řízeno a kontrolováno. Nemůže pracovat na čistě kapitalistickém principu. Někdo musí na základě mnohaletých zkušeností a záznamů určit, která nemocnice bude mít jaké specializované pracoviště, třeba i jediné v republice, ukáží-li výsledky, že mít jich více je neekonomické.

Všechny modely však musí zdůraznit fakt, že celý chod zdravotnictví je vlastně v rukou lékařů, zejména obvodních. A že peníze hrají sice důležitou, ale až druhotnou roli. Lékař rozhoduje o tom, komu vystaví neschopenku, lékař rozhoduje o tom, jaké léky pacientovi nasadí, lékař rozhoduje o tom, jaký další zákrok pacient podstoupí, lékař rozhoduje o tom, zda pacientovi taktně oznámí, že jeho časté návštěvy u něho jsou zbytečné, lékař rozhoduje o tom, zda má smysl držet na přístrojích beznadějně nemocného pacienta, lékař rozhoduje prostě o všem. Pacient bez přispění lékaře v podstatě nemůže zneužívat lékařskou péči. Pracuje-li lékař zodpovědně, není potřeba žádné regulace poplatky, ať již je jejich vysvětlení jakékoliv. Požadavky na nadměrné ocenění práce lékařského personálu by neměly být vysvětlovány tím, že nemá-li lékař vysokou mzdu, nemůže kvalitně léčit. Kvalita léčby je ovlivňována kvalifikací a zodpovědnou prací lékaře, nikoliv jeho mzdou. Každý lékař, mimo podnikatelské nadstandardní péče, která si na sebe vydělává účtováním svých služeb majetným, by měl být chápán jako státní úředník pod penzí, jehož „jistotou“ by měla být skutečnost, že pokud se bude své práci věnovat poctivě a bude se neustále vzdělávat, bude pobírat penzi ve výši, odpovídající jeho stále rostoucí praxi a kvalifikaci, vyjádřené neustále přiměřeně rostoucí mzdou. To by měla být motivace pro lékaře, když se rozhodují, které povolání budou vykonávat.

Společnost asi bude muset přijmout fakt, že její převážná část bude spotřebovávat zdravotní péči obecného nebo také solidárního zdravotnictví, majetnější část bude moci za příplatek požívat péče nadstandardního zdravotního systému. Přičemž v podstatě každý bude mít v určitých případech možnost volby. Například kombajnér bude mít nasmlouváno posečení několik tisíc hektarů obilí a kukuřice. V době sklizně ho postihne onemocnění a lékaři mu řeknou: Za použití levné obecné zdravotní péče vás postavíme na nohy za šest týdnů, za použití nadstandardní péče za příplatek vás postavíme na nohy za týden. A kombajnér se může rozhodnout, kterou nabídku přijme. Vždy ale musí lékař pacienta o možnosti volby informovat. Opět je zde vidět zásadní okolnost, že systém zdravotní péče je zcela v rukou lékařů.

Realistická konzervativní strana bude prosazovat solidární zdravotní systém s možností nadstandardní zdravotní péče pro majetnější část společnosti.

23. Penzijní systém

V době, kdy pan Bismarck pokládal základy sociálního státu a výplat důchodů ze státní kasy, sledoval jistě správný a dobrý cíl – zajistit svým spoluobčanům relativně solidní život ve stáří. Vycházel samozřejmě z podmínek své doby.

Dnešní doba je ve srovnání s dobou pana Bismarcka v mnoha ohledech jiná, zejména však se změnila mentalita lidí. Méně jsou ochotni pracovat a podílet se tak na tvorbě svých životních podmínek ve stáří, méně jsou ochotni vyvářet si z vlastních příjmů v aktivní části svého života rezervy pro důchodový věk, volí filozofii žít, užít a všechno utratit, však stát se o nás postará. Mimo mentalitu lidí se změnila i věková struktura a ve stále větší míře se projevuje potřeba solidarity pracujících s důchodci. Stát samozřejmě může pokračovat v politice pana Bismarcka a na úkor jiných solidárních a kolektivních potřeb (doprava, zdravotnictví, životní prostředí apod.) financovat životní potřeby svých občanů v důchodovém věku. Může ale také vést své občany ke změně životního postoje a naučit je více myslet na své stáří.

Je vhodné použít trochu matematiky. Aby občan nepotřeboval pomoc státu v důchodu (teoreticky), musel by po dobu 40 let aktivní pracovní činnosti ukládat měsíčně 5 000,- Kč, aby v důchodu po dobu 20 let mohl čerpat 10 000,- Kč. Ta čísla samozřejmě mohu být různá, jde jen o názornost. Některý důchodce vyjde měsíčně s 5 000,- Kč, jiný potřebuje 12 000,-, podle bytových, zdravotních a jiných podmínek. Mnoho lidí v aktivním věku nedosahuje takových výdělků, aby si potřebnou částku i při sebevětší šetrnosti mohlo odkládat. Zdá se tedy, že penzijní systém se v dohledné době bez účasti státu neobejde. Je však třeba vymyslet takový systém, který by lidem garantoval ochranu jejich spořených peněz a zároveň přispíval takovou částkou, aby mohli důstojně dožít svůj život.

Jako nejschůdnější se jeví soukromý systém spoření a státní systém příspěvků ve formě výplaty důchodu v závislosti na výši příspěvků do sociálního systému. Částečně tento systém funguje již nyní, ale na základě dobrovolnosti a ve velmi malém měřítku.

Návrh nového systému by mohl vypadat takto: Po nástupu do zaměstnání bude každý zaměstnanec povinen ze své mzdy odvádět určitou (i měnící se) částku na svůj penzijní účet. Pro rozmělnění rizika krachu banky a ztráty peněz klientů budou penzijní spoření nabízet všechny bankovní domy. Ty povedou speciální penzijní účty s garantovaným výnosem do 0,5 % ročně z vkladu. S prostředky, vloženými na penzijních účtech nebudou moci provádět běžné úvěrové obchody, ale výhradně obchody se státními cennými papíry, u kterých je nulové riziko ztrát. Penzijní účty budou převoditelné z banky na banku a během ukládání z nich vkladatelé nebudou moci čerpat. Peníze na účtech budou vkladateli zpřístupněny s datem odchodu vkladatele do penze. Stát bude vyplácet penzistům pevnou částku podle výše příspěvků do sociálního systému v rozpětí od 5 000,- Kč do 15 000,- Kč. K tomu budou penzisté čerpat peníze ze svých penzijních účtů. Prakticky to znamená, že kdo nikdy nepracoval a nikdy si nespořil, bude pobírat 5 000,- Kč penze od státu. Kdo pracoval a kdo si spořil, bude pobírat nesrovnatelně více. Každý dopředu bude vědět, jaký život ho v penzi čeká.

Těch variant může být samozřejmě více, každá ale musí občanům otevřeně a jasně říkat, co je v penzi čeká.

Realistická konzervativní strana vypracuje na podkladu uvedeného návrhu nový penzijní systém a uvede ho do života.

24. Bankovní systém

Nejprve je potřeba si uvědomit, jak bankovní systém vzniká. Vezme-li se vše od počátku, bankéřem se může stát v podstatě každý občan. Každý, kdo pracuje a má nějaký příjem, může díky své šetrnosti začít hromadit kapitál. Pak za ním může přijít jeho dobrý známý a požádat ho, aby mu půjčil část svých úspor s tím, že mu po nějakém čase vše vrátí a ještě mu dá něco navíc. Tomu navíc se může říkat úrok. Takhle se to může opakovat stále dokola. Majitel kapitálu vydělává, protože se jedná o jeho vlastní peníze, a proto velmi dobře zvažuje, komu je půjčí, a také si dobře hlídá, jak vypůjčitel s jeho penězi nakládá.

Pak přijde okamžik, kdy si majitel kapitálu uvědomí, že by na tom jednak mohl vydělávat více a jednak by vypůjčitelé mohli realizovat rozsáhlejší plány. Vyzve své spoluobčany, aby své nevelké úspory nedrželi doma, ale aby mu je svěřili do opatrování s tím, že jim každý rok vyplatí něco navíc, takže jejich peníze jim budou vydělávat. On na tom samozřejmě bude také něco mít. Tak postupně vzniká instituce, které se říká bankovní dům nebo banka. V tomto okamžiku se ale objevuje nový fenomén, který je možno nazvat riziko. Bankéř již nepracuje pouze s vlastními penězi, ale s cizími, a proto se může vrhat i do docela rizikových záležitostí. Díky nenasytnosti bankéře může objem rizikových obchodů dosáhnout takového objemu, že celá banka začne plavat na vodě. Současný bankovní systém v takovém momentě nabízí nenasytnému bankéři pomoc ve formě garancí vkladů, případně finančních injekcí z centrálního státního zdroje. Co z toho vyplývá? Že zisky plynou do kapsy bankéře, ztráty nesou daňový poplatníci.

Správný a spravedlivý bankovní systém by měl být založen vyloženě na smluvním vztahu mezi bankéřem a vkladatelem. Nikdo nikoho nemůže přinutit, aby své peníze ukládal v bance. Může je ukládat do trezoru doma nebo v podniku. To je samozřejmě teorie, protože u obchodů s velkým objemem protékajících peněz je vhodnější nechat peníze rotovat jen na papíře, než převážet kilogramy bankovek. Ale z hlediska rizikovosti to platí. Neboli vkladatel si musí být vědom rizika, že o své peníze může přijít, a bankéř si musí být vědom toho, že nemůže překročit míru rizika, která se rovná rovnováze, jinými slovy nemůže poskytnout více peněz na úvěrech, než má deponováno na vkladech. Tato forma bankovnictví se může někomu zdát příliš opatrná, ale pak nemůže dojít k bankovní a následně ekonomické krizi, jaké jsme právě teď svědky. Ekonomové samozřejmě budou argumentovat zpomalením ekonomického růstu, ale zdá se být výhodnější pomalejší ekonomický růst postavený na pevných finančních základech, než prudký ekonomický růst, plovoucí na vodě.

Realistická konzervativní strana bude usilovat o oddělení soukromého bankovního sektoru od státního dohledu a státních finančních injekcí a o změnu úlohy centrální banky.

25. Daňový systém

Jestliže již má stát různými způsoby zasahovat do různých oblastí života jeho občanů, měl by mít na paměti, které potřeby jsou schopni si občané zajistit sami, a které by měl na svá bedra převzít stát. Ať již z organizačních nebo finančních důvodů. Je nesporné, že některé potřeby, zejména ty, které jsou předmětem obecného užívání, je nutné realizovat v režii státu a financovat je ze společných zdrojů, které tvoří od občanů a podniků vybrané daně.

Představitelé státu by měli velmi pečlivě zvažovat, co bude předmětem zdanění s ohledem na následné použití. Občanům se může zdát nespravedlivé a nepřiměřené, jestliže je zdaněno kde co, a následně jsou peníze z rozpočtu používány na financování nesmyslných a zbytečných věcí. Nejlépe je to vidět na tzv. „porcování medvěda“, kterým si poslanci kupují hlasy voličů pro následující volební období. Jinými slovy řečeno, je nutné stanovit zásadní pravidlo, zda na daních vybrat jen tolik peněz, kolik je potřeba k financování solidárních akcí, nebo vybrat na daních maximum možného a pak hledat způsob, jak tyto peníze utratit, bez ohledu na to, zda je penězi mrháno, či nikoliv. Jako rozumnější se jeví první možnost.

Z různých důvodů, zejména z hlediska správy daně a jejího vybírání, se jeví jako nejvhodnější rovná daň. Otázkou je, jak vysoká. Samotné stanovení výše daně a okruhu zdaňovaných elementů musí být podloženo několikaletým shromažďování dat a pečlivých výpočtů. Nemůže být brán za jediný ukazatel růst domácího HDP. Potřeby financování solidárních akcí státu mohou být každý rok jiné, a proto i státní rozpočet musí na tuto skutečnost reagovat. V žádném případě nemůže být státní rozpočet deficitní, vždy musí být vyrovnaný, nebo přebytkový. Deficitní rozpočet svádí vládu k mrhání penězi a nedostatku kontroly. Vláda není ochotna hledat nejefektivnější varianty, není ochotna odmítnout roli dojné krávy. Nejlépe je to vidět na výstavbě dálnic, jejichž cena je ve srovnání se zahraničím téměř dvojnásobná, a vládu nic nenutí hledat jiného dodavatele, nebo dohlédnout na efektivitu práce a čerpání stavebního rozpočtu. Tolik obecně.

Zdanění příjmů občanů, které pociťují nejvíce, je nejcitlivější a nejsložitější. Pokud by byla stanovena rovná daň např. na 20%, občan s měsíčním příjmem 20 000,- Kč bude mít na krytí svých životních potřeb 16 000,- Kč. Není to mnoho, ale mohlo by to stačit. Občan s příjmem 8 000,- Kč bude mít k dispozici 6 400,- Kč, a to již nemusí stačit ani na zaplacení nájmu. Je otázkou, zda někoho ve vládě takováto matematika zajímá. Argument, že takový občan by si měl najít lépe placenou práci, je nesmyslný. Jednak lépe placená práce nemusí být k dispozici, jednak občan nemusí mít schopnosti lépe placenou práci vykonávat. Ale je pravdou, že někdo umí v nuzných podmínkách za takové peníze vyžít.

Stálo by za zamyšlení, zda by nebylo vhodné ryzí kapitalismus doplnit o některé prvky socialismu, nikoliv ve smyslu, že bohatým bude bráno a chudým dáváno, ale v tom smyslu, že bohatí majitelé budou dovedeni k poznání, že jejich ladem ležící miliony chybí v rukou jejich chudých zaměstnanců, kteří si pak nemohou dovolit kupovat jejich zboží. Obdobně u zemědělců. Není nutné, aby lidé konzumovali různě nastavované a šizené potraviny, budou-li mít dost peněz na nákup potravin kvalitních. Zároveň to povede ke spravedlivějšímu odlišení těch, kterým se nechce pracovat od těch, kteří pracují. Kdo pracuje, bude si moci vše dovolit, kdo nepracuje, bude pobírat podporu, ale jen v takové výši, že bude moci žít, ale nebude si moci dovolit. Je však potřeba najít vhodný způsob, jak bohatým vysvětlit, že jejich počínání je kontraproduktivní. Jednou z možností je, že nadbytečný zisk, který podnik nepotřebuje pro svůj další rozvoj a který nemíní majitel podniku utratit za další přepych a luxus, bude rozdělen zaměstnancům na odměnách na dovolenou nebo na přilepšenou o Vánocích. Nebo jinou formou, která se nepromítne do ceny zboží.

Daňový systém vyžaduje opustit zaběhnutý stereotyp, vyžaduje vypracovat od základu nový formát, který bude maximálně efektivní, postihující i v tomto okamžiku nepostižitelné, zabraňující daňovým únikům za použití různých právních kliček, který bude spravedlivý a obyvatelstvem přijatelný.

Realistická konzervativní strana vypracuje nový daňový systém, který vybere od obyvatelstva tolik peněz, kolik bude potřeba na financování kolektivních a solidárních potřeb a který ponechá lidem maximální možný objem peněz pro zajištění důstojného života.

26. Státní regulace

Stoupenci čisté tržní ekonomiky prosazují názor, že stát nemá žádným způsobem zasahovat do vztahů mezi dodavatelem a odběratelem. Ve většině oborů to je určitě žádoucí a nezbytné, protože socialistický plánovací systém nás přesvědčil o tom, že žádná plánovací komise neumí stanovit ty správné počty milionů výrobků a správné počty poskytovatelů služeb.

Existují však některé obory, kde občan nemá možnost volby. Jsou to dodávky elektřiny, plynu, vody a tepla, zejména v městských aglomeracích. Při neustálém a těžko zdůvodnitelném růstu cen může obyvatelstvo dospět až do stádia, že prostě nebude vůbec komoditu odebírat. Lze si představit, že lidé budou v zimním období ve svých bytech sedět ve svetrech a bundách a nebudou vůbec topit, že se nebudou mýt a na splachování záchodu si budou přinášet vodu z řeky či potoka, že si nebudou připravovat teplé jídlo, že budou svítit svíčkami a chodit spát se slepicemi. Je toto stav, kterého by měl stát v dohledné době dosáhnout?

Je pravda, že cena, zejména vysoká cena, zabraňuje plýtvání a nebezpečí vyčerpání zdrojů. Jak tedy nalézt a stanovit rovnováhu mezi spotřebou a optimální cenou? Přitom i dodavatel je přímo závislý na odběrateli, protože bez tržeb v určité výši není schopen zajistit dodávky své komodity. Nastává paradox, že čím více obyvatelé šetří, tím vyšší je cena, aniž by měla logické opodstatnění. Nakonec může dojít k tomu, že např. vody bude obrovský nadbytek, přesto cena jednoho litru vody bude jeden tisíc korun, protože vodárenská společnost prostě potřebuje vydělat svých 400 milionů korun ročně, aniž by cítila potřebu hledat a zavádět nějaká úsporná opatření sama u sebe.

Je opravdu nemorální, ať si říká, kdo chce, co chce, aby vedení firmy pobíralo nesmyslné a neutratitelné dividendy za údajné skvělé výsledky firmy, vyjádřené miliardovými zisky, dosažené však nikoliv skvělým řízením podniku managementem, nýbrž nepřetržitým bezdůvodným zvyšováním cen, kdy si management bez jakéhokoliv soucitu a výčitek svědomí bere jako rukojmí zejména finančně nejslabší skupinu obyvatelstva, důchodce. A někdo na to musí nahlas a jasně upozornit.

Zdá se, že by bylo žádoucí, aby stát měl možnost prostřednictvím členství ve správních radách ovlivňovat cenu vody, plynu, elektřiny a tepla v takové podobě, která bude představovat snesitelné procento z příjmu nízko příjmové skupiny obyvatel, protože obyvatelé tvoří stát. Na to, zdá se, někteří „podnikatelé“ zapomínají.

Realistická konzervativní strana bude požadovat zastoupení státu a spolurozhodovací pravomoc v oborech, ve kterých občan nemá možnost volby.

27. Zahraniční vojenské mise

Je zřejmé, že mnoho lidí nechápe pravý smysl mezinárodní vojenské pomoci. Je potřeba se podívat do minulosti, a zejména do naší, české a nedávné minulosti. Na Zemi jsou národy, a náš mezi ně také patří, které toužily a touží žít svobodně a podle svých potřeb a představ. A takový národ nemusí být ohrožován nikým zvenčí, stačí pár jednotlivců, příslušníků toho národa, aby v přesvědčení, že konají pro národ dobro, tento národ zotročili a uvrhli do bídy. Přestože celý národ bude cítit, a také chtít svou situaci změnit k lepšímu, nebude mít sílu své postavení změnit.

Některé, zejména asijské, národy, jsou na tom ještě mnohem hůře. Neschopnost státní správy ještě zesiluje náboženský fanatismus, který kromě zbraní dává tyranům do rukou ještě strach věřících z trestu božího. A tak mohou nevelké ozbrojené skupiny, kterým se nechce pracovat, tyranizovat a okrádat své spoluobčany a vést bezpracný a pohodlný život na jejich úkor. Chce někdo tvrdit, že takto zotročovaní lidé někdy budou mít sílu a prostředky zbavit se svých otrokářů?

O nezbytnosti vojenských zásahů v cizích zemích snad každého přesvědčí vzájemná genocida Srbů a Albánců v Kosovu. Není důležité, kdo konflikt vyprovokoval a kdo se dopouštěl větších ukrutností. Zásadním úkolem je jakýmkoliv způsobem vzájemné vyvražďování zastavit a přivést obě strany k jednacímu stolu. Po zásahu se vždy najde dost mudrlantů, kteří budou vždy a všechno kritizovat, nikdy ale nepřijdou s konkrétním řešením situace před konfliktem. Proto je i špatné řešení lepší, než žádné.

Že může mít vojenská mise i jinou podobu, lze demonstrovat na současně probíhajících pirátských útocích somálských bojovníků s jediným cílem, a tím je blahobytný život z výkupného bez jakéhokoliv politického či jiného podtextu. Jednou z variant intenzivního a účinného boje proti pirátům by mohla být mnohonárodnostní vojenská mise, soustředěná v přístavech před a za ohroženou oblastí. Dvou až čtyřčlenné ozbrojené vojenské hlídky by se naloďovaly na lodě, proplouvající ohroženou oblastí a vedly ochranné boje z palub nákladních lodí proti pirátům. Pendlovaly by z výchozího přístavu do koncového a zpět. Rejdařské firmy by se mohly podílet na financování jednotek, protože náklady na najímání vojenských členů posádek by bylo mnohem levnější, než vyplacené výkupné. Tento druh pirátství lze označit za určitou formu terorizmu a boj proti němu by měl získat podporu OSN.

Realistická konzervativní strana bude podporovat českou účast ve vojenských misích, o kterou požádá NATO nebo jiný vojenský spojenec.

28. Správné jednání

Každý obyvatel naší země má představu o tom, co je to správné chování či jednání, nebo spíše, co to správné chování není. A zejména pokud se jedná o někoho jiného. Bylo by možno uvést nespočet konkrétních příkladů, budou snad ale stačit dva nebo tři nejkřiklavější ze zcela nedávné doby.

Ředitel benešovské nemocnice a jeho náměstci si vyplatili vysoké odstupné s odůvodněním, že pro nemocnici hodně udělali, přestože její hospodaření skončilo vysokým deficitem. V tomto případě může ředitel tvrdit, co chce, pokud nemocnice není v černých číslech, neudělal nic a je potřeba jeho nehoráznou odměnu chápat jako nesprávné jednání.

Ministr Čunek čelí již mnoho měsíců podezření z přijímání úplatků a jeho způsob vysvětlení jeho příjmů a způsob zastavení jeho vyšetřování nenechává nikoho na pochybách, že Čunek úplatky bral. Asi by se to dalo i prokázat, pokud by ti, co úplatky dávali, byli zbaveni trestní odpovědnosti, protože padouch je ten, kdo nabízené peníze přijme. Ten, kdo peníze nabízí, musí být správně jednajícím odmítnut. Po celou dobu jeho přítomnosti ve vládě se vláda potýká s problémy stability, důvěryhodnosti a akceschopnosti. Přesto všechno se Čunek zuby nehty drží ministerského křesla. Jeho neochotu odstoupit z vládní pozice je potřeba chápat jako nesprávné jednání.

Senátor Dryml, byť údajně vyprovokován, sháněl na svou kolegyni kompromitující informace, které měl v úmyslu nějakým způsobem využít. Jeho vysvětlování, proč jednal tak, jak jednal, je nepřesvědčivé a jeho postup je nutno označit za nesprávné jednání. Správně jednající by na první schůzce provokatérovi oznámil, že žádné informace nepotřebuje.

Realistická konzervativní strana vypracuje kodex správného jednání a bude jeho dodržování po svých členech vyžadovat.

29. Humanitární pomoc

Humanitární pomoc je bezesporu záslužná a nezbytná činnost. Má ale svá omezení. Nikdo nepochybuje o tom, že je nezbytná pro obnovení života v oblasti, postižené přírodními katastrofami, jako jsou povodně, požáry, zemětřesení nebo vlny tsunami. A každý zcela správně bere na vědomí, že je omezena časově i objemově.

Humanitární pomoc ale nelze chápat jako řešení průběžných problémů, vzniklých zejména neochotou místních obyvatel a jejich státní správy zapojit se aktivně do práce.

Evropa, Kanada a Spojené státy nemají povinnost starat se o výživu států, které nedokážou vhodným způsobem regulovat živelnou porodnost svých obyvatel, kteří pak sedí s nataženými dlaněmi a čekají, až jim někdo do nich zdarma vloží základní potraviny. V určitých oblastech byly odjakživa přirozeným regulátorem počtu obyvatel války, hlad a nemoci. Určitá oblast prostě není schopna uživit nadměrný počet obyvatel. Zčistajasna se objeví nějaká humanitární organizace, jako je např. UNICEF, která chce přesvědčit ostatní svět, že je nehumánní nechat umírat přirozeným způsobem nadpočetné obyvatelstvo dané oblasti, že je naopak humánní udržet za každou cenu všechny narozené děti naživu a pak se o ně starat po celý jejich život. Pokud by světové společenství přistoupilo na snahy UNICEF, zeměkoule by dospěla velmi rychle do stavu současné Číny, která dospěla k poznání, že není schopna uživit své rychle narůstající obyvatelstvo a nařídila regulaci porodnosti. V těchto přelidněných zemích je daleko tvrdší dopad případných ekonomických a finančních krizí, které pak ani humanitární pomoc není schopna vyřešit.

Za konkrétní příklad by mohl posloužit konflikt mezi arabským a židovským obyvatelstvem na území Izraele. Izraelci, pokud osídlí nějaké nové území, začnou neprodleně pilně pracovat, vybudují osadu, postarají se o vodu a začnou s kultivací půdy a pěstováním všeho, co potřebují k životu. Nikdy nežádají humanitární pomoc. Arabská část obyvatelstva, a nejlépe je to vidět v pásmu Gazy, není ochotna nějak regulovat svoji porodnost, přestože v Gaze a okolí panuje permanentní hlad, není ochotna věnovat se nějaké každodenní činnosti, která by jim přinesla zdroj obživy. Pro ně je jednodušší vést permanentní boj a raději žádat celosvětové společenství o humanitární pomoc. Tvrzení, že bojují o svrchovaný stát Palestina, je nepřesvědčivé. I na současných územích by mohli přesvědčit svět, že jsou ochotni a schopni vést normální, pracovitý život. A určitě by pak bylo možno hledat řešení jejich práva na stát Palestina. Jedním z řešení by mohlo být odstoupení části Sinajského poloostrova Egyptem svým arabským bratřím. Následně by se mohlo na toto území přesídlit obyvatelstvo ze západního břehu Jordánu. A v tomto okamžiku by byla namístě humanitární pomoc zemí z celého světa, která by pomohla arabskému obyvatelstvu nastartovat mírový život na novém území v jejich státu Palestina.

Realistická konzervativní strana bude velmi pečlivě zvažovat formy a objemy humanitárních pomocí jednotlivým žadatelům.

30. Trestní odpovědnost nezletilých.

22. Zdravotnictví

Realistická konzervativní strana - v návrhu

Dřevěné dveře z masívu

Návody na háčkované hračk

JEEP WILLYS MB FORD GPW

Krédo a filozofie RKS