Konzervatizmus (podle Romana Davida)

Je to tendence přebírající způsoby chování z těch tradicí a in­stitucí, které se s odstupem času a podle zkušenosti jeví jako správné, a která chce případné je­jich změny uskutečnit postupně a ne často. Termín konzervatizmus je rovněž užíván jako název filozofické doktríny, která ospravedlňuje tuto tendenci.

Konzervativci se soustřeďují na zachování tradičních hodnot a osvědčených principů života společnosti. Protože však zvyky a obyčeje nemohou být v roz­manitých společnostech stejné, má konzervatizmus v různých zemích obvykle stejnou formu, ale často odlišný obsah. Nestaví se proti společenskému vývoji, ale proti vývoji překotnému, revolucím, reformám a chaosu, proti nimž staví stabilitu a řád. Konzervativec chce tedy bránit status quo a společenské institu­ce, na kterých stojí. „Změna je žádoucí pouze v zájmu jejich zachování" (Burke).

Konzer­vatizmus je tedy skeptický k racionalismu, který chce na základě rozumu bu­dovat „novou" společnost. Instituce a tradice totiž vznikají ve společnosti při­rozeně; nejsou záměrně vytvořeny. Byly testovány časem a ukázaly se v zásadě jako dobré. Poskytují člověku jistotu, pocit bezpečí a vlastní identity. Základní sociální institucí je rodina, protože je ochránkyní klasických hod­not, jako jsou láska, starostlivost, úcta, důvěra, jistota. Rodina proto slouží pro konzervativce i jako žádoucí model společnosti. Autorita otce představuje vlá­du, která svou moc nejenže nezneužívá, ale z níž vyplývá i odpovědnost pečovat o děti - občany, a to v duchu zásady ňoblesse oblige (šlechtictví zavazuje). Za zakladatele konzervatizmu je považován anglický filosof Edmund Burke (1729-1797).

Z idejí konzervativců vyplývá i jejich poli­tický program. Soustřeďují se na ochranu rodiny (proti interrupcím, porno­grafii, proti nadměrnému sociálnímu zvýhodňování svobodných matek), na obranu společenského řádu (důsledné potírání kriminality, obchodu s droga­mi a extremismu, přísnější tresty), vlastnického práva (vlastnictví poskytuje jistotu a odráží vlastní úspěch i postavení rodiny) aj.

           Liberalizmus (podle Romana Davida)

Liberalizmus je ideologie, která vznikla a rozvíjela se především v Anglii od 17. století. Již samotný název (lat. libertas, angl. liberty = svoboda) na­povídá, že ústřední hodnotou tohoto směru je svoboda jednotlivce a otevře­ná společnost svobodných individuí. Svoboda je v klasickém liberalismu chá­pána v negativním smyslu jako svoboda od: od státu, od autority, od tradice; znamená sice jejich omezení, ale nikoliv destrukci. Liberalizmus tak otevírá člověku značný prostor pro jeho jednání. A právě proto je kritizován. Neříká totiž, jakým způsobem tuto svobodu naplnit pozitivním obsahem, neposky­tuje žádná vodítka lidského jednání, ale i proto, že chápe člověka jako egoistu, který sleduje pouze vlastní prospěch a užitek. Mezi první představitele liberalizmu patří T. Hobbes a zejména J. Locke: všichni lidé jsou si rovni, nikdo nemůže vládnout bez souhlasu ovládaných, všichni mají právo na život, svobodu a majetek. Jejich přirozenoprávní teo­rie posloužily jako základ pro přijetí různých listin lidských práv.   

Cílem všech liberálních (a neoliberálních) koncepcí je dodnes důraz na individuální svobodu a ochrana společnosti a ekonomického systému před vněj­šími zásahy vlády. Liberálové tvrdí, že nelze předvídat důsledky žádného jed­nání, a proto i každá, byť dobře myšlená regulace, může vyvolat nežádoucí důsledky ve společnosti a nerovnováhu na trhu. Politickoekonomický program liberálů je proto zaměřen spíše než na snižování nezaměstnanosti na podpor a odstraňování bariér podnikání, tedy na oblasti, kde se vytváří materiální bo­hatství společnosti. Konkrétně se jedná např. o snižování daní, které tlumí podnikatelskou aktivitu, protimonopolní regulaci či odstraňování překážek mezi národního obchodu (cel, tarifů, kvót apod.).   

Existují tedy dva základní směry této ideologie: klasický (ekonomický) liberalizmus a moderní (sociální) liberalizmus. Obě ideové frakce stojí proti sobě v řadě protikladů: Klasický zdůrazňuje proti modernímu negativní svobodu proti pozitivní, rovnost příležitostí proti rovnosti výsledků, práva přirozená před pozitivními a zájmy jedince před rostoucími nároky skupin. Na stát se klasický liberál dívá s ne­důvěrou a snaží se ho proto omezit, zatímco moderní v něm vidí hlavní ná­stroj odstraňování společenských nerovností.  

Dá se říct, že liberalismus je v současné době nejvlivnější ideologií. Tato expanze libera­lizmu ovlivnila i některé jiné ideologie: konzervatizmus, katolickou sociální nauku, neomarxizmus a feminizmus. V této souvislosti se proto někdy pou­kazuje na určitou vyčerpanost liberalizmu, která se projevuje poklesem pre­ferencí liberálně demokratických stran.

Liberalismus (podle F.A. Hayeka)

„Liberalismem" zde budu rozumět koncepci žádoucího politického řádu, kte­rý se vyvíjel nejprve v Anglii, od dob starých whigů na sklonku 17. století po Gladstona) na konci 18. století. Za jeho typické představitele v Anglii mohou být považováni David Hume, Adam Smith, Edmund Burke, T. B. Macauley a Lord Acton. Byla to tato koncepce individuální svobody v rám­ci zákona, která první inspirovala liberální hnutí na kontinentu a která se stala základem americké politické tradice.

Tento liberalismus je třeba jasně odlišit od jiné, původem kontinentální ev­ropské tradice, rovněž nazývané „liberalismus", jejímž přímým potomkem je to, co si nyní ve Spojených státech nárokuje toto jméno. Tento druhý názor, ačkoli začínal pokusem imitovat onu první tradici, ji interpretoval v duchu konstrukti­vistického racionalismu, jenž převažoval ve Francii, a tím z ní udělal něco vel­mi odlišného, až nakonec, místo aby se zasazoval za omezení pravomocí vlády, skončil u ideálu neomezených pravomocí většiny. Je to tradice Voltaira, Rousseaua, Condorceta a Francouzské revoluce, která se stala předchůdcem mo­derního socialismu...

Liberalismus a demokracie, ačkoli jsou slučitelné, nejsou totéž. První se týká rozsahu moci vlády, druhá pak toho, kdo tuto moc má. Rozdíl je nejlépe patrný, vezmeme-li jejich opaky: opakem liberalismu je totalitarismus, zatímco opakem de­mokracie je autoritatismus. V důsledku toho je alespoň v principu možné, aby de­mokratická vláda jednala podle liberálních principů...

První druh důsledně ctí tradici a uznává, že veškeré znalosti a celá civilizace spočívá na tradici, zatímco druhý typ tradicí pohrdá, protože považuje nezávis­lý rozum za schopný civilizaci vytvořit... Teprve když se shledalo, že nezpochybňovaná větší osobní svoboda, jíž se Angličané těšili v 18. století, vedla k dosud nepoznané hmotné prosperitě, byly pod­niknuty pokusy vyvinout systematickou teorii liberalismu.

Liberalismus se tedy odvozuje od objevu samočinně se vznikajícího nebo spon­tánního řádu ve společenských záležitostech, řádu, který umožnil využití znalosti a dovedností všech členů společnosti mnohem větší měrou, než by to bylo možné v jakémkoli řádu vytvořeném centrálním řízením.

Rozlišení mezi spontánním řádem, založeném na abstraktních pravidlech pone­chávajících jednotlivcům volnost použít svých vlastních znalostí pro své vlastní účely, a organizací nebo uspořádáním, založených na příkazech, má ústřední význam pro pochopení principů svobodné společnosti.

Koncepce společného blahobytu nebo veřejného blaha svobodné společnosti ne­může být tedy definována jako souhrn známých konkrétních výsledků, kterých by mělo být dosaženo, nýbrž pouze jako abstraktní řád, který jako celek není orientováni k žádným konkrétním cílům, nýbrž poskytuje pouze kterémukoli náhodně vybranému členu nejlepší příležitost k úspěšnému využití znalostí pro vlastní účely.

Rozšíření na účelech nezávislých pravidel správného chování na vztahy s ostatními lidmi sestává pouze ze zákazů zasahovat do chráněné oblasti každého. Liberalismus je tudíž neoddělitelný od instituce soukromého vlastnictví, což je jméno, které zpravidla dáváme materiální části této chráněné individuální oblasti.

Základní principy liberální společnosti můžeme na závěr shrnout takto: V liberální společnosti se veškerá donucovací funkce vlády musí řídit třemi primárními zásadami, které bych rád nazval TŘI VELKÁ NEGATIVA: MÍR, SPRAVEDLNOST A SVOBODA. Aby bylo možné jich dosáhnout, je nutné, aby vláda byla ve svých donucovacích funkcích omezena na prosazení takových zákazů (formulovaných jako abstraktní pravidla), jaké mohou být aplikovány stejnou měrou na všechny, a aby mohla vymáhat v rámci těchže jednotných pravidel ode všech podíl na nákladech spojených s ostatními, nedonucovacími službami, jež se vláda může rozhodnout poskytovat občanům pomocí materiálních a lidských prostředků, jichž se jí tím dostane.